Blankytné hory aneb Nepravděpodobný příběh

Dokonalá komediálno-satirická ilustrácia tézy, že každá inštitúcia žije najmä sama pre seba a zbytočnosť svojho pôsobenia si odôvodňuje množstvom chaotických činností, navzájom si odporujúcich úkonov neslúžiacich nikomu, okrem inštitúcie samotnej. Vyčerpávajúce pobiehanie medzi kanceláriami je odôvodnením úradov pre neustálu potrebu navyšovania zamestnancov. Riešenie záležitostí vlastnej ustanovizne unaví tak, že málokedy sa nájde čas na vybavenie kľúčových záležitostí alebo tých, čo prichádzajúcich zvonka. A ak sa čas nájde, je to len protislužba za dobré kontakty alebo protislužby. Nezáleží ani na umiestnení. Situácia sa opakuje, kdekoľvek sa akákoľvek inštitúcia nachádza. (03.12.2012)

Námět o přehnané byrokraci (ať už se odehrává v jakékoliv instituci) se zacházením až do takových rozměrů, že všechny zcela formální záležitosti se stávají důležitějšími, než primární náplň dané profese, je nadčasový a přesně vhodný pro absurdní satirickou komedii. To, že tenhle film vznikl v 80. letech v Sovětském svazu, nabízí už samo sebou spoustu osobitých konotací k postupnému pádu tehdejšímu režimu. Jenže... "perestrojkové" filmy narozdíl od filmů 60. let měly vedle štěstí (v podobě postupného "tání ledu") zároveň i tu smůlu, že toto uvolňování ve východním bloku přišlo v době, kdy se filmová tvorba obecně ocitala oproti předchozím dvou dekádám v značné krizi, řadě tvůrcům docházela invence a těch skutečných filmových skvostů je z 80. let výrazně méně. Přesně tak jsem vnímal i Blankytné hory: mají poutavý obsah s obrovským potenciálem, ale současně pokulhávající zpracování. Víc než celovečerní film by nejspíš oslovily jako televizní inscenace s daleko kratší stopáží, kde by se z dokola opakovaných, stupňovaných či jinak variovaných stejných situací nevytvořil záhy tak nudný stereotyp. Film mne oslovil a v některých místech (např. kolem věčně padající omítky v kancelářích nebo adminstrativně náročného stěhovaní obrazu z jedné místnosti do místnosti) jsem se hodně pobavil, v jiných to spělo až k pocitům bezvýchodiskovosti uprostřed v byrokratickém "bláznici". Ale nejsem si jist, zda bylo opravdu záměrem tvůrců udělat komedii postupně víc otravnou, než vtipnou. Ač s takovým tématem a případným pokusem vžít se do pocitů postavy mladého autora... :o) 60% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (10.03.2020)

Podle názvu (nebyl čas číst anotaci:-) ) jsem čekala nějakou milostnou poezii z nezkrotné přírody. Předfilm-hodinový dokument ještě zacloumal mou beztak napytel náladou,... Ale tenhle film byl zázrak. Připomínalo mi to Resnaisovu Prozřetelnost, Buñuela, českou novou vlnu, prostě úplně všechno a ještě něco navíc... Nádherná je hudba, atmosféra, nádherné je absurdno kombinované s přesvědčivou autentičností, chci to vidět zas a zas. (29.07.2007)

Nádejný autor prináša poviedku na posúdenie do vydavateľstva a naráža na typickú byrokraciu. Dôležité je vždy všetko ostatné, kde je aký podpis, kurzy, semináre, porady a my sledujeme všetku tú banalitu a keď sa už schyľuje k čítaniu poviedky, tak si nevypočujeme ani slovo. Kolobeh dokumentov tu má svojskú podobu a vďaka tomu všetkému si tá organizácia iný koniec ani nezaslúžila. Celý príbeh Ťan-Šan je veľmi pravdepodobný a autor ľahšie odkloní tunel metra, ako by porazil byrokraciu. –––– Predsa nechal dva názvy. (19.07.2015)

(SSSR) Knihu Reza Čeišviliho BLANKYTNÉ HORY ANEB NEPRAVDĚPODOBNÝ PŘÍBĚH adaptoval tvůrce "komedií s přesahem" Eldar Šengelaja do podoby nadčasové podívané, která výstižně ukazuje fungování byrokratického aparátu, kdy jedna ruka neví, co dělá ta druhá. Univerzálnost je podpořena jednak plejádou pestrých postaviček ve vedlejších úlohách, u nichž nesehrává roli, jakým jazykem mluví, a dominance interiérových záběrů, kdy by se nakladatelství mohlo nacházet kdekoliv jinde na světě. Ve vševědoucím vyprávění jsou navíc tak důmyslně dávkovány informace, že i my jako diváci se ztratíme v tom, jak se věc má s povídkou, kterou mladý autor Sosa přinel do nakladatelství k vydání, a tak nám nezbyde nic jiného, než se skvěle vygradovanému snímku poddat a bavit se. To je nám umožněno i přes stísňující a ubíjející pocit, který je navozen zasazením do vnitřku nakladatelství, ve kterém se vše rozpadá, a převážně diegetickou zvukovou stopou, v níž se slévají do jednoho veškeré okolní ruchy. Vzhledem k datování filmu (rok 1984 a začátek přestavby) se zároveň jedná i o cenný materiál - dokument doby, který si v podobě satiry utahuje z toho, jak bezproblémově probíhala předem připravená přestavba. (22.01.2011)