Hory mají oči

Mám velmi rád náměty zabývající se izolovanou partou lidí řešící problémy (například rodinné). Seznámení s postavami bylo docela zdařilé a ačkoliv mě osobně žádná z nich nestihla přesvědčit natolik, abych si její smrt přestal přát, orientoval jsem se bez problému. Snímek navíc musím pochválit za to, že ve dvou případech mi, bez předem schváleného svolení, leknutím poskočila noha. Mé sympatie si získalo zvíře; tedy pes Zvíře a dívka v červeném, jejíž poslední scéna je patrně nejpůsobivější na celém filmu. Naopak se mi nelíbila hudba, v daném žánru zaběhnutá schémata (namátkou - v první lekačce se ještě nic nestane, popřípadě - když už si postava myslí, že má vyhráno, něco se stane, nebo ještě - někdo něco ví, ale ze záhadných důvodů to radši neřekne, i když je to zásadní a spousta dalších), dále tu jsou pro mě poměrně nezajímaví "protivníci" a hlavně nesmím zapomenout zmínit tragický ( a tím nemyslím smutný) konec, respektive poslední záběr, který mi vyřešil můj hlavolam, jestli dát teda tři nebo čtyři... (04.11.2006)

Jakkoli se Alexandre Aja po tomto filmu jevil jako naděje hororového filmu, zpětně nakonec Hory mají oči zůstaly jediným jeho umělecky výraznějším dílem. Navzdory relativní nesympatičnosti postav totiž zapojují řadu filmařsky inspirativních postupů, které na jedné straně počítají s našimi žánrovými zkušenostmi a na druhé straně je nenaplňují tak, jak bychom očekávali. Nejvýznamněji to platí pro hlediskové záběry a vůbec problematiku hlediska v hororovém filmu, kterak jsem se snažil tehdy vysvětlit ve své analytické stati. (Jde o práci z druhého semestru na vysoké, což žel zahrnuje i poněkud sešněrovaný jazyk. Je v ní ale přesto několik pěkných postřehů.) (13.02.2016)

Lidi odjakživa mají tendenci všechno zjednodušovat, urychlovat nebo zkracovat. Když podivný pumpař navrhne ústředním cestovatelům zkratku skrz kamenitou poušt v Novém Mexiku, nikdo samozřejmě nezaváhá a o několik minut později se už sjíždí z krásné rovné silnice do hrbolatého terénu. A masakr začíná... Hned po úvodním prologu musí být divákům jasné, že v horách se nebudou producírovat modrooké blondýny, ale patřičně hnusné zrůdy, s jejichž tělem si pohrál radioaktivní spad. V první polovině se buduje (možná trochu zdlouhavě) atmosféra, aby se vzápětí přiřítila první hardcore akce, při které během pěti minut zaklepe na nebeskou bránu hned půlka výletníků. A pokud jste zrovna po dobrém nedělním obědě, rozhodně vám tahle scéna usnadní trávení. V tomto duchu se vlastně nesou všechny akční střety, dříve kontaminovaným vzduchem opisují ladné půlkruhy krompáče a sekery a jejich zahrocené konce se s vervou zahryzávají do lebečních kostí. Ke slovu se dostanou i střelné zbraně, u mě významné plus má brokovnice. Velmi výrazná je i hudba, zejména při prvním přepadení karavanu. Herci nejsou příliš přesvědčiví, ale v rámci žánru to lze odpustit, skvělá je kamera a skvělé jsou rovněž i lekačky, při kterých možná vaše tělo opustí nějaký ten přebytečný vzduch. Typicky otevřený konec. 15 miliónů dolarů(rozpočet)/70 milionů dolarů(výdělek celosvětově) (03.06.2007)

Necenzurovaná verze je brutál jako prase. Hory mají oči jsou mým prvním setkáním s opěvovaným francouzem Alexandrem Ajou a to setkáním velice příjemným. Tedy příjemným v jistém smyslu slova. Násilí je na každém kroku a krví se rozhodně nešetří, dokonce by se dalo říci, že se s krví plýtvá. Aja se s ničím nepáral a natočil jeden z nejnásilnějších a nejkrvavějších hororů poslední doby. Prostředí pouště překvapivě není až tak pusté, jak by většina očekávala. Ne, za každým rohem, za každým kamenem či keříkem číhá nebezpečí a divákovi tuhne krev v žilách se stejnou grácií, s jakou tuhnou postavy na obrazovce. Samozřejmě nechybějí odlehčující, někdy až parodující scény (americká vlajka, americká hymna...). Na Emilii /Claire/ de Ravin se kouká nádherně, hlavně když si odloží a vystavuje se slunečním paprskům. Těším se na další Alexandrův film, neboť mě jeho počin opravdu potěšil. (24.10.2006)

Výstavní expozici krvavého násilí servíruje Aja divákovi v té nejstylovější podobě, jaká je v současné době k mání. S perfektním vykreslením psychologických vazeb k jednotlivým hrdinům (velmi nejisté pořadí na úmrtním listě!) a s maximálním citem pro řemeslné zpracování napětí, hrůzy a divákova znechucení, dělá opravdové zázraky. Výborná zvuková stopa často dokáže více než standardní „lekačka“ a nekonečné prostředí pouště taky nepůsobí nijak příjemně. Sám sebe poněkud sráží špatně vybraným scénářem, v němž však nastupuje notná dávka cynického nadhledu, takže mnohými vyčítaná přehnaná patetičnost závěru je spíše úsměvná v dobrém slova smyslu, neboť mutantem odchraptěná americká státní hymna, či nástup jednoho z hrdinů s brokovnicí v ruce za doprovodu ultrahrdinského hudebního nářezu jasně dokazuje, že Aja má krom talentu v ruce, taky srovnáno v hlavě a pokud bude děj jeho příštího filmu méně předvídatelnější, je nad slunce jasnější, že v Hollywoodu se ještě díky tomuhle mladému Francouzi budou dít věci. (27.07.2006)