Manželské etudy po dvaceti letech

Velice silný dokument, dá se řící ta pravá reality show. Je to opravdový pohled do života daných dvojic, pohled spojený s kontrastem mezi jejich manželskými začátky a dnešním životem lidí středního věku s dospělými nebo dospívajícími dětmi, i s předělem změn devětaosmdesátého roku dopadajících do dnešní reality. Počátky byly podobné tak jako náš život v osmdesátých letech, kdežto dnes jsou jejich osudy velmi různorodé. I tak malý vzorek obráží statisticky problém rozvodovosti - polovina párů je rozvedených. Já jsem sledoval původní cyklus před dvaceti lety (ten byl vždy zopakován před novým dílem) a o to více jsem očekával pokračování. A mohu s čistým srdcem říct, že mně nezklamalo. A nestydím se ani za slzy v závěru 5. dílu. I to je život. (06.02.2006)

V Česku to je opravdu jediná Helena Třeštíková, která mě tímhle cyklusem naprosto dostala a při závěrečných titulkách jsem absolutně nevěděl co mám říct, prostě.,. cítil jsem se hodně divně. Její styl ''na nic si nebudeme hrát, tady to máte a dělejte si s tím co chcete'' mně prostě příjde mnohem lepší, než nějaké vyumělkované dokumenty. Manželé už mají kus života za sebou a mají rozhodně co říct. Občas jsem byl vážně šokován. Hodně smíšené pocity - to je to, co Vám tyto dokumenty nabízí. (02.09.2010)

Ano, jeden z nejsilnějších dokumentů, jaké za mnoho let Čt vytvořila. A to nejen kvůli dílu, kde zemřela ta mladá holčina. Je zvláštní, že ze šesti manželství byly šťastné jen dvě (v mezích možností samozřejmě) a že ostatní čtyři se rozpadly. I když u toho dílu (+-3) s tím technikem a dnes překladatelem jsem to čekal už od začátku. Ten vlasatec vůbec nebyl uzpůsobenej pro nějakej rodinej život a vlastně té holce zkazil život, protože se musela celou dobu starat o děti sama a nějaký svý zábavičky a zájmy mohla provozovat tak leda ve snu. A on si dál kutil nějaký přitroublý zesilovače ve svým kutlochu a dělal další děti. Pak taky ten pár, kteří jediní se nebrali kvůli dítěti a on byl fotograf, to byla taky sranda. Vím, že už naše školství nás vychovává se zaměřením na minulost, ale tenhle byl fakt jetej. Pořád si připravoval nějakej ateliér, pořád měl na háku nějakou novou práci, televizní pořad, knížku, ale nic z toho. Pořád se vracel k těm pěti letům v Americe, jak to tam bylo skvělý, jak museli upravovat ten prostor po pěstiteli marjánky, jak fotil Janu Švandovou a Michaelu Kuklovou do Playboye. Ten o tom bude vyprávět do smrti. Ten první pár, jak on vlastnil kulečníkovou hernu a ona se starala o tančení své dcery a pořád nevycházela s maminkama tanečníků (který jsou asi nějaký od přírody divný, nebo co ;), ten byl příkladem opravdu úspěšnýho soužití a využitýho života. Ten poslední pár bylo celkem jasný, že budou žít dobře i po revoluci, když byli oba architekti. Jen ten synáček byl pěkný kvítko. Nebyl jsem u jeho výchovy, ale asi ho málo ohýbali přes koleno a pak už ho ohnout nešlo. Ale rozesmálo mě, jak říkal, co bude dělat. Třeba policejní škola, nebo umělecká nebo tak. Každej den chodit do práce by nechtěl, protože by ho to nebavilo :DDD. Myslím, že k policajtům by ho nevzali už jen kvůli jeho minulosti. No nic. A jen jedna taková malá noticka pro jeho tátu, majitele toho nábytku. Já bych si kčertu klidně koupil nějakej novej nábytek, ten co máme doma je fakt strašnej, ale účty za elektřinu jsou důležitější a dokud se dá na židli sedět, tak slouží dobře. A až doslouží, udělám si novou v dílně, protože peníze fakt nejsou nazbyt. Ten díl s tou mrtvou holkou, jsem moc rád, že se ozvali lidi, kteří jim pak chtěli finančně pomoct. Díky jim. A jen mě tak napadlo, že je štěstí, že to netočili o nás, protože to by byl teprve román na pokračování. A doufám, že v tom budou za dalších pár let pokračovat u stejných lidí. (12.02.2006)

Zdá se to velice jednoduché – natáčet po několik let několik manželských párů, ale jak v jednom rozhovoru řekla paní režisérka, jde o „sázku na nejistotu“. Šest z těch sázek vyšlo a všech šest jsem sledoval s obrovským zaujetím nejen pro peripetie, kterými si ti lidé museli projít, ale také pro způsob, jakým je Třeštíková s lehkým nádechem ironie sestříhala do výsledné podoby. Obdivuji její odvahu natáčet i v momentech, kdy by většina filmařů shovívavě vypnula kameru. Pravda je holt krutá a filmař musí být stejný, chce-li ji zachytit. Čím mne ale Etudy fascinovaly nejvíc, je naprostá nevyzpytatelnost osudu. Všichni se s ní asi setkáváme denně, jenže takhle, na ploše dvaceti let, vyhlíží mnohem děsivěji. Na konci sebedokonaleji naplánovaného života bude stát bilanční otázka: „Čeho jsem vlastně dosáhnul?“. I díky Etudám se začínám snažit dělat něco pro to, aby můj strach z této otázky nebyl odůvodněný. 90% (07.08.2008)

Tento seriál hodnotím jako obdivuhodnou vzácnost českého kulturního života. Když si představím ten čas, co to stálo udělat a ta práce k tomu!! Geniální nápad, který nám ukazuje všeobecnější český život. Snad nejtragičtější se stalo úmrtí holky pod vlakem. S tou paní jsem cítil. Tímto pro mě nabyl neskutečně skutečných rozměrů a bolestí. Nedokáže to jenom popsat, vy tím žijete a řekl bych, že většina žen, co se dívá, tak to prožívá emocionálně naplno. Je to neuvěřitelné, ale já nemohu než hodnotit z plna. Tento seriál je na špatném místě. Patří do první dvacítky a já ho v tom hodlám podpořit. Skvostné dílo, to je shrnutí. (25.09.2008)