Reklama

Reklama

Samoty Zikmunda Reacha

(TV film)

Obsahy(1)

Dokument otevírá album 68 starých fotografií z počátku dvacátého století. Jeho autor, antikvář, knihkupec učebními pomůckami a fotograf Zikmund Reach, je vydal pod názvem "Samoty a dvorce na Smíchově a v Košířích". Tyto černobílé fotografie jsou konfrontovány s dnešní podobou stejných míst: zahrada a vila Turbová, kde žil a pracoval Jiří Trnka, Bertramka, kde komponoval W. A. Mozart, Cibulka, kde kníže a biskup Thun vytvořil pozoruhodné architektonické dílo, Šmukýřka, Šalamounka, Žežulářka, Pernikářka a mnoho dalších míst, která Reach fotografoval. Reachovy fotografie vyprávějí mlčenlivé příběhy, které se postupně ukládaly do genia loci smíchovských a košířských dvorců. Dokument se pokouší řadit různá fakta a fragmenty do nových souvislostí, pracuje s velkým množstvím historických map, dobových stavebních plánů, indikačních skic stabilního katastru a dalších archivních materiálů. Obrazové zpracování rozsáhlého faktografického materiálu ukazuje, že tajemství a osudy, uložené v jednom starém albu černobílých fotografií, nenápadně žijí dál i v naší současnosti. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (5)

sator 

všechny recenze uživatele

Naprosto nepodstatné, že danou oblast neznám, ale magický rukopis Císařovského, mě vždy v táhne do role fascinovaného diváka.viděno dvakrát, ještě lepčí je Deník... ()

DaViD´82 

všechny recenze uživatele

Po stopách více jak osmdesát let starých fotografií starého Smíchova. Pokud neznáte stráně podél Plzeňské směrem na Řepy, tak vás tento zajímavý dokument těžko o něco obohatí. Pokud ta míst v dnešní podobě znáte, tak je jistě velice zajímavé podívat se na ně pohledem pamětníků a historie. Ovšem materiálu je zde rozhodně méně než-li na hodinu a obvzláště ke konci se již poněkud vaří z vody. ()

Reklama

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Druhý filmový esej, v němž Josef Císařovský nechává promlouvat svou fascinaci levým břehem vltavským, přesněji řečeno světem zapomenutých usedlostí Košíř a Smíchova. Na rozdíl od předešlého pokusu odhalit tajemství zádumčivé atmosféry těchto míst prostřednictvím vlastní imaginace, rafinovaným fiktivním vyprávěním, v Samotách přistupuje ke střízlivé konfrontaci dřívějších podob usedlostí vyfotografovaných na přelomu století Zikmundem Reachem s jejich dnešními tvářemi. Výsledek je ovšem podobně hypnotický. Přízračnost této lokality neustupuje ani před zvolenou racionální metodou, tajemství promlouvá (čili „zamlčuje se“) podobně mrazivě i zde. Osudy lidí a míst se protínají, zraňují, následně splývají a neodvratitelně mizejí coby (přes pestrost) jednolité skvrny v zapomenutí, z něhož je křísí drobné momentky na (podobně zapomenutých) snímcích a vlastně i na záběrech Císařovského filmu. Režisér jednotlivé portréty usedlostí doplňuje záběry imitujícími stafážové klišé starých fotek – ovšem s jejich aktuálními obyvateli. Prohlubuje tak dojem kontinuity. Mlčící vyfocení lidé jsou němými střežiteli tajemství, za zamčenými ústy to vaří myšlenkami, které již nezazní. A podobně to mlčí a zní i za vyprávějícími ústy obyvatel dnešních. A kdo jen trochu intenzivněji vnímá a míří na hlubinu, nemůže se přestat ptát po tom ložisku, z něhož to všechno vyrostlo – a roste dál. Co to bylo? a co to je to? a proč má pro mne každá z Reachových fotografií punctum? se musím ptát i já, stále tělem či myslí dlící na místech, kde „jen větry tu bloudí a veselit se zdají / v kole, kde život je neplodný jak smrt. / A přece tu smích byl dřív i slzy pláče, / teď nikdo už nezná milenky sladký div, / jež k moři se dívala zrakem spáče / z časů dřív,“ jak napsal ve své Zpustlé zahradě Swinburne. ()

Galerie (4)

Reklama

Reklama