Takeshis'

Rafinovaná dekonstrukce a rozborka s autodestrukčními tendencemi-aneb-Stylová autobiografie ve snovém světě.. Kitano medituje nad vlastní slávou, nad lidmi, kteří jej obklopují, nad tím jak moc jej tihle lidi vysávají(či obohacují)a jak moc vysává(či obohacuje)on je, nad rutinou showbyznysu, nad tím, co by dělal, kdyby neměl-vedle talentu-trochu štěstí,..a nad tím(a to vnímám jako jedno z hlavních témat) jestli je tím drsným, chladným a nekompromisním jakuzákem, nebo kašparem, který si vždy udělá prdel ze všeho a který by se pro pobavení lidí roztrhal......... Jeho jakuzácké JÁ nebojácně testuje, kam až může zajít, jak moc může být jeho film nečitelný, dadaistický, zašifrovaný aby mu to ještě prošlo(je to přece Mistr Kitano) a jeho klaunské JÁ mu celý tenhle odvážný projekt podvratně podkopává a dělá z něj taškařici, která si dělá dobrý den úplně ze všech-nakonec i z toho drsného pistolníka......Paráda...... Z hlediska stravitelnosti pro běžného diváka, za 3. Z hlediska zábavnosti, silné 4. Z hlediska významu v rámci Kitanovy tvorby(jako vodítko pro lepší dokreslení Takeshiho osobnosti), jasných 5. (24.02.2013)

Kitano vzal všechno, co ho napadlo a to dal do filmu. A proložil to zabíjením. Mimochodem řemeslně hezky zvládnutým zabíjením. Ale smysl to nedávalo. Jo, bylo to svým způsobem zajímavý, místama vtipný, místama vripný. Asi si dost dělal prdel sám ze sebe. Nevím, co tím chtěl jakuza básník říct. Každopádně Kitanovi to s bouchačkou v ruce sluší (na rozdíl od té růžové košile se zelenejma flekama). (08.08.2008)

Takeshi Kitano si jednoho dne řekl, že už má dost označení japonský Tarantino a natočí pro změnu něco ve stylu Feliniho a Buňuela. Vznikl film, který je inspirovaný Kitanovými zkušenostmi z filmového světa, kde se kříží cesty slavné filmové hvězdy akčních filmů, která sice pohrdá projevy obdivu, ale zároveň si je narcistně užívá, a tuctového loosera, který vymatá castingy v zoufalé snaze získat aspoň malou roličku a zatím přežívá ze dne na den. Oba muži jsou si k nerozeznání podobni, ale jejich postavení a možnosti se nebetyčně liší. Zároveň se ve snímku prolíná reálný život s tím umělým filmovým světem tak, že podobně jako v Buňuelových filmech divák neví, na čem je a zda se před ním odehrává něčí sen, halucinace nebo realita. Kitano určitě nenatočil hloupý film, po pravdě řečeno jeho problém spočívá spíš v tom, že je chytřejší než převážná většina diváků. Zároveň je to ale snímek těžce manýristický, sebestředný až pozérský. A není ani tak rafinovaný a nemá tak kvalitní scénář jako nejlepší úlety Davida Lynche. V poslední třetině už upadá Takeshi Kitano do stereotypu a až příliš často se řídí heslem když nevíš, jak dál, prostě to tam všechno vystřílej. Nebyl by to Kitano, aby tam přece jen nebyl pořádný kousek Tarantina v podobě divokých přestřelek a černého humoru založeného na násilí. Kitano si tenhle film natočil pro radost sám sobě a svého fanklubu, takže si ho nejlíp pro slušnou řádku odkazů vychutná ten, kdo jeho tvorbu důkladně zná. Za sebe ale můžu říct, že se Kitanovi jeho snímek poněkud rozjíždí pod rukama a je vstřícný ke svým divákům asi jako Jirmush nebo Tarkovskij, tzn. že minimálně. Celkový dojem: 60 %. Jinak je to film, který si vychutnají nejlépe (pseudo)intelektuálové, které baví luštit všechna východiska a všechny odkazy filmu. (30.07.2012)

Což o to, vlastně je to i docela můj šálek čaje. Problém je, že bych od Kitana čekal v takto "artovém" snímku o dost víc. Mnoho nápadů je dobrých, ale nedrží příliš dobře pohromadě - některé lze bez nadsázky označit za zcela samoúčelné (možná je za tím "dalíovský" záměr, přimět lidi hledat významy kde nejsou a pak se bavit jejich hloupostí, viz třeba scéna s DJingem atp. - pěkné a stylové, na druhou stranu: hromada uhlí je pořád hromada uhlí). To by mi samo o sobě tolik nevadilo, problém jsem měl spíše s tím, že zkraje je film dynamický, z větší části se vypointuje dlouho před koncem a poté následuje smršť scén, kde množství těch samoúčelných je náhle v násobné koncentraci, čímž se snímek jakoby "roztříští" (k jeho neprospěchu, podle mě). Vizuální a vůbec formální stránka mi vyhovuje, množství aluzí je zábavné a člověk bude patrně objevovat další a další, libůstkou je třeba účast Beata Kyoshiho (který se objevil už v Kikujirovi), bývalého Kitanova komediálního partnera, s nímž začínali. Jeden z těch kousků, které režisér točí mnohem víc pro sebe, než pro diváky (jimž to kompenzuje několika vtipnými, zlý jazyk by řekl "prvoplánově podbízivými", scénami), v případě TK to navíc nabírá až rysy jakési autoterapie. (25.02.2010)

Není to geniální jako Felliniho 8 a ½, není to strašné jako Balíkovy Narozeniny režiséra Z. K. Ale na lepší pozici, než je střed pomyslné úsečky „filmů o sobě“, Takeshis‘ nemá, mj. i kvůli nezřízené zálibě v pistolkách. Výstřelů je tu tolik, že by vydaly za deset válečných, gangsterských a jiných podobných střílečkových žánrů dohromady. Film je kulkami doslova prošpikován a jejich množství je nejen zabíjející, ale především ubíjející v působení na diváka - neustále silněji se vkrádající pocit nudy vyvolávají opravdu spolehlivě. (05.08.2012)