Příběh kriminálního rady

Volná televizní adaptace známého románu Ladislava Fukse. A jak to shrnout v kostce? Typický Fuks, tedy hloubková psychologická sonda maskovaná za jinak nesouvisející žánr, v tomto případě kriminální, a tak trochu netypický Klein, který se na detektivky výrazně specializoval a jemuž ale obvykle tenhle žánr umělecky nikdy příliš nevyšel...vše řečené je samozřejmě limitováno mantinely televizní inscenace... ,,Život je hezkej jenom v dětství, pane komisaři. To ostatní už nestojí ani za fajfku tabáku..." (10.04.2012)

Luděk Munzar je zkrátka jedno z es české herecké školy. K tomu talentovaný Saša Rašilov a rodinné napětí drobnými epizodami a střety vyeskalované do totálního vrcholu. Pátrání obecně se příliš nevyvíjí a jediné, co se tak vyvíjí, ač ne příliš pozitivním směrem, je spor mezi otcem a synem. Skoro typická Kleinovská studiová detektivka. Jen musím přiznat, že závěr mi přišel více než zjednodušený a podstatně banální a docela mě zklamal. Jinak herecké výkony na maximum. Ale ten konec ubral TV snímku hvězdu. (27.03.2018)

Temný příběh hodný pera Ladislava Fukse. Slušné televizní zpracování, kterému ale přeci jen chybělo cosi z oné spisovatelovy osudové mystičnosti, z níž kdesi v podvědomí nepříjemně mrazí. Munzar pojal roli dokonalého kriminalisty, ale až příliš chladně na hranici nelidskosti uvažujícího otce, s obvyklou psychologickou bravurou. (02.08.2021)

Navzdory televizní výpravě a slabé technické stránce strhující a mrazivé kriminální drama francouzského typu. Kde končí rodičovská obětavost a začíná despotismus? K čemu vede autokratická výchova? Co je jeden člověk schopen udělat proto aby pokořil druhého? Výtečný Luděk Munzar exceluje na plné čáře, Jan Skopeček a Jaroslav Satoranský mu suverénně přihrávají. Jen mladičký Saša Rašilov se musel ještě nějaký čas otrkávat, než se z něho stal skvělý herec. 75%. (23.01.2015)

Kdo čekal adekvátní převedení knihy na obrazovku (televizní formát ze zpracování čouhá na sto honů, možná by spíš bylo na místě (dnes už nepoužívané) označení "televizní inscenace", protože exteriérů je jako šafránu a asi se nepletu, že i Brikciovo začení (mimochodem natočené neuvěřitelně amatérsky) se odehrálo v kulisách, i když to je jen dílčí problém. Daleko větší potíž mám s obroušením všech vztahů do bakalářské podoby. Scénáristka Zelenková udělala z Vikiho rozmazleného spratka, jehož usměrňuje nejen otec, komorník, ale v rozporu s knihou dokonce Barry; z rady Heumanna se stal místy i sympatický člověk a rozhodně ne despota, jak tvrdí distribuce. (Luděk Munzar rozhodně nebyl špatná volba, ale ze scénáře nemohl dostat víc. Škoda, má představa rady Heumanna má blíž k Munzarově komisaři Kieslovi ze Zlé krve než z tohoto bakalářského provedení.) Za své vzal i (v knize víceméně tušený, leč nepřehlédnutelný) vztah Vikiho a Barryho, který naznačoval víc než pouhé přátelství; nebyla zpracována vzpomínková pasáž, která dává nahlédnout, co (kromě jiného) formovalo jednání kriminálního rady k ostatním. Postrádala jsem absenci písně Grety Garone na úkor naprosto zbytečného rozhovoru Vikiho s Knippsenovými a neorganické snahy Barryho o vzkříšení manželství svých rodičů, kteří se v knize vůbec nerozvedli. A tam, kde Fuks nechává na čtenáři, aby si sám dosadil a pospojoval všechny informace, předkládá divákovi televize polopatický výklad, a nejen to: z blíže neurčené země se stává konkrétní Rakousko. Fuksovo tajemno i obojakost výkladu jsou pryč. Škoda. (04.01.2014)