Babel

Ińarritu upustil od časové roztříštěnosti ála ´21 Gramů´ a podobně jako u své prvotiny vypráví několik navzájem prolínajících se příběhů. Mexická episoda je asi nejslabší, s poměrně mizivým emocionálním dopadem, ta japonská zas jakoby vypadla z jiného filmu, ale díky sympatické hlavní představitelce patří mezi příjemné zážitky. Velké emoce se odehrávají v Maroku - příběh pastýře a jeho synů v závěru graduje s velkou naléhavostí, osud zraněné Američanky pak místama uchvacuje díky skvělému herectví ustřední dvojky Pitt - Blanchett, jejichž okolnostmi vynucené intimní chvilky patří k nejsilnějším momentům filmu. Marocké episody jednoznačně za 5*, zbylé dvě za 3*, ale kdybych měl srovnávat, předchozí Ińarritovo 21 GRAMŮ mělo celkově, aspoň pro mě, MNOHEM větší emocionální náboj. (05.02.2007)

Hmatatelnou příběhová symbióza, vyšponovaná nad rámec šustivé scenáristické kostry, která je vysoustružena velké Akademii na zakázku - tedy kromě japonského příběhu, jehož provázanost s celkem (předmět, jehož původní a nový majitel se kdysi sešli) je poněkud vrtkavější a nedokáže to do vás takříkajíc tolik emocionálně napálit. Iñárritův vyprávěcí standard ale jinak funguje se svou obvyklou razancí a stylem. Až se chce říci, že velké hvězdy v upoceném a syrovém Babelu vyčnívají a ruší než že by sloužily vyššímu cíli (jinému než propagačnímu). (10.02.2007)

Zbytočne dlhé a nevyrovnané. Prepracovaný a vrstevnatý príbeh hluchonemého japonského dievčaťa je síce so zvyškom filmu prepojený nasilu, ale je asi tisíckrát zaujímavejší než tie ostatné polopatistické, nikam nevedúce báchorky. Navyše, príbehy z Maroka a Mexika ma znervózňovali, pretože sú o ľudskej hlúposti. Síce zapríčinenej sociálno-spoločenskými faktormi, ale to na veci nič nemení. (20.09.2008)

Babel sice není tak efektní, šokující (bezmezné násilí, bojoví psi) a depresivní (dusná past v podobě nového bytu určeného k milostným radovánkám) jako Alejandrův debut Amores Perros, přesto bude popcorn opět nepříjemně drhnout v krku a colu si pro tentokráte raději ani nedáte. Opět vznikl mezinárodní film, opět se díky němu pohybujeme v náročné narativní struktuře. Divák se tentokráte orientuje podstatně lépe (i když u 21 gramů nešlo rozhodně o žádné mínus, přesto Alejandro zvolil divácky poněkud vděčnější cestu) a sledujeme tak tragickou událost jedné zbloudilé střely, která se odehraje kdesi v Maroku, ale vzápětí se šíří rychlostí blesku i do dalších částí světa, kde přidává další střípky do logicky fungující mozaiky. Nehody a útrapy nepřicházejí z čistého nebe, ale jsou výsledkem náhod a nerozvážných omylů. Originální režisér, který se v poslední době stal velmi žádaným zbožím, tímto snímkem uzavřel vskutku výstavní „trilogii“, kdy první snímek představoval spletitý příběh na úrovni velkoměsta, druhý snímek se pustil na mezinárodní pole a Babel své putování ukončil v globálním měřítku. I v Babelu se dotýká ožehavých témat (terorismus, imigrace), i těch zcela lidských (propast odloučení, ztráta komunikace). Dokonale vypiloval svůj jedinečný vizuální styl, každý příběh má svoji atmosféru, rytmiku i melodiku. Lokace jsou dokonale vybrané, od poeticky větrné marocké pouště až k extramodernímu, střihově bohatému Tokiu. I práce s herci mu jde náramně – tlumeného (za mě výtečného) Brada Pitta nechal s jeho věkovými nedostatky, nenalíčeného, s šedými vlasy, Cate Blanchett sice celý film jen leží a trpí, ale i tak nesklouzla k sentimentálnímu ztvárnění bezbranné ženy. Velice ale potěší chůva Amelia v podání Adriany Barrazy, Mustapha Rachidi v roli Abdullaha, otce dvou chlapců, stejně jako talentovaná Rinko Kikuchi, jejíž svět je pod tíhou nekonečné hluchoty a jež se snaží své sexuální zkušenosti získat docela agresivním způsobem. Ińárritu sice v mých očích natočil poněkud „chladný“ film bez (úplně) emocionálního náboje předešlých počinů, přesto mě zasáhnul o notný kus více (stejně jako v případě Little Miss Sunshine) než Oscarem za nejlepší film roku ověnčená Scorseseho Skrytá identita!! Celkově 80%. (28.02.2007)

Nejučesanější Inarrituův film, ze kterého trčí ambice na hony dopředu. Budu opakovat již řečené, ale i přes mírnou povrchnost některých zápletek (ta mexická je zhola zbytečná) to zas dohromady funguje, protože duo Inarritu/Arriaga to má podchycené ze všech stran a nedovolí, aby mu divák sjel z pánve, když ho smaží v jeho vlastní šťávě a emocích. Nasadíme dojemnou brnkačku, necháme plout záběry zleva doprava a vženeme tak slzy do tváře Američanům, Evropanům i Asiatům. Mise splněna, Alejandro. Cestou na vrchol ale topíš svůj vlastní um v mozaice, která je vyrobená poněkud sériově. Příště chceme stoprocentně ruční práci. (02.08.2007)