Babel

Alejandro González Ińárritu. Jméno režiséra, který dvěma snímky dobil svět a srdce nejednoho diváka. Třetí film a třetí spolupráce s Guilermem Arriagou. Tentokrát se film podobá předchozím jen v mozaikové struktuře a vyprávění 4 příběhů (osudů) naráz. Babel je něčím víc než byli surové výpovědí Amores Perros nebo 21 gramů. Na syrovost zapomeňte a připravte se na obrazově dokonalý zážitek, který jistým způsobem posouvá tvorbu Ińárrity kupředu a jiným dozadu. Do třetice všeho dobrého i zlého a osudy několika lidí se spojí v jednom okamžiku. Ne tak osudově, ne tak dramaticky a ani tak drasticky jako v předchozích filmech. Zde je vše spojeno lehkou nitkou, která spíš působí jen jako drobnost, která diváka má přesvědčit o tom, že sleduje film strukturálně stejný jako AP a 21 gramů. Každý příběh se odehrává jinde a nejdůležitější je, že se v něm mluví jiným jazykem. Cate Blanchett a Brad Pitt k sobě nalézají cestu v okamžiku, kdy je jeden z nich na okraji života a smrti, ve vesnici, kde jim nikdo nerozumí a kde si oni uvědomují, že dosud neporozuměli jeden druhému. Další příběh je o chlapcích co stříleli z pušky na autobus amerických turistů. Ten je plný krásných obrazů a boje proti vyšší moci. Třetí příběh je o chůvě cestující s dětmi Pitta a Cate Blanchett do rodného mexika na svatbu syna. Čtvrtý, nejpůsobivější, je příběh hluché japonky, žijící v Tokyu (městu světel a hudby), která prožívá těžké období po smrti své matky a pocitů chybějící lásky a něhy, kterou po matce nedokáže otec nahradit. Neskutečný počet záběrů kamery, které ve vás vyvolají mražení nebo nudu. Babel je na okraji mezi poetickým filmem obrazů, který nepotřebuje slova a filmem, který slova používá jako výpomoc obrazům. Režijně jde podle mě o film roku. Až uvidíte japonskou dívenku na diskotéce pochopíte, kdo je režijní Bůh, nejúchvatnější scéna filmu mě dostala a já se nechal unášet prožitkem, který dokáže Ińárritu dát divákovi. Nepřemýšlejte a ochutnejte tento skoro dokonalý film o lidech, kde jazyk ztrácí svou důležitost... (18.02.2007)

Zbytočne dlhé a nevyrovnané. Prepracovaný a vrstevnatý príbeh hluchonemého japonského dievčaťa je síce so zvyškom filmu prepojený nasilu, ale je asi tisíckrát zaujímavejší než tie ostatné polopatistické, nikam nevedúce báchorky. Navyše, príbehy z Maroka a Mexika ma znervózňovali, pretože sú o ľudskej hlúposti. Síce zapríčinenej sociálno-spoločenskými faktormi, ale to na veci nič nemení. (20.09.2008)

Alejandro González Iňárritu, režisér, v jehož mozaikovitých filmech všechny postavy hrozně trpí, dostávají se do těch nejvyhrocenějších situací a pokud se jim život nakonec změní, pak jedině k horšímu? Po zhlédnutí Babelu definitivně ano! Čtyři tragické lidské příběhy, čtyři různé jazyky, tři kontinenty. Kromě angličtiny uslyšíte arabštinu, japonštinu a španělštinu – Iňárritu se pokusil natočit film kosmopolitní, který osloví všechny národy. Přesto mi ani po doběhnutí závěrečných titulků nebylo jasné, jaký cíl tím vším sledoval. Pokud to opět neměla být jenom srdceryvná mozaika propletených osudů. Všechno spustí jedna zbraň, jeden výstřel, a dále se film točí okolo „velkých“ problémů světa, jejichž závažnost nepotřebuje doprovodný komentář. Terorismus, ilegální přistěhovalci, lidská komunikace, rasismus - co si budeme nalhávat, tohle na filmovou akademii zpravidla zabírá. Režie je podstatně klidnější než u Jednadvaceti gramů či Amores Perros. Poetické pasáže na mě stejně působily nepatřičně, jako bychom si během nich měli uvědomovat svou nicotnost oproti zobrazovaným velkým dramatům. Kontrastem k podobným scénám jsou, a těch je většina, – scény, kdy hlavní hrdinové trpí. Trpí duševně, trpí fyzicky. Často brečí, nadávají, propadají naprostému zoufalství, což mi vadilo také u předchozích Iňarrituových filmů. Jako by lidský život nepřinášel nic pozitivního a když už, tak pouze coby předzvěst čehosi nepochybně nepříjemného. Mé pocity z Babelu jsou navzdory jeho urputné snaze vyždímat z vás nějaké emoce celkem lhostejné. Příliš snahy škodí. 75% Zajímavé komentáře: kleopatra, Marius, Jordan, Madison, kikuka, rawen, Triple H (20.01.2007)

Nejučesanější Inarrituův film, ze kterého trčí ambice na hony dopředu. Budu opakovat již řečené, ale i přes mírnou povrchnost některých zápletek (ta mexická je zhola zbytečná) to zas dohromady funguje, protože duo Inarritu/Arriaga to má podchycené ze všech stran a nedovolí, aby mu divák sjel z pánve, když ho smaží v jeho vlastní šťávě a emocích. Nasadíme dojemnou brnkačku, necháme plout záběry zleva doprava a vženeme tak slzy do tváře Američanům, Evropanům i Asiatům. Mise splněna, Alejandro. Cestou na vrchol ale topíš svůj vlastní um v mozaice, která je vyrobená poněkud sériově. Příště chceme stoprocentně ruční práci. (02.08.2007)

Ińarritu upustil od časové roztříštěnosti ála ´21 Gramů´ a podobně jako u své prvotiny vypráví několik navzájem prolínajících se příběhů. Mexická episoda je asi nejslabší, s poměrně mizivým emocionálním dopadem, ta japonská zas jakoby vypadla z jiného filmu, ale díky sympatické hlavní představitelce patří mezi příjemné zážitky. Velké emoce se odehrávají v Maroku - příběh pastýře a jeho synů v závěru graduje s velkou naléhavostí, osud zraněné Američanky pak místama uchvacuje díky skvělému herectví ustřední dvojky Pitt - Blanchett, jejichž okolnostmi vynucené intimní chvilky patří k nejsilnějším momentům filmu. Marocké episody jednoznačně za 5*, zbylé dvě za 3*, ale kdybych měl srovnávat, předchozí Ińarritovo 21 GRAMŮ mělo celkově, aspoň pro mě, MNOHEM větší emocionální náboj. (05.02.2007)