Tohle se stává jen druhým

V parafrázi Davida Wagoneara jedné indiánské básně o smrti zní verše „Vážka odnesla třpyt kaluže, / ptačí vejce jsou kameny, všechny bobule uvadají, / bez tebe mé oči nerozlišují světlo a stín, / a ďůlek obou očí vyschl. / Jdu bezcílně jako moje nohy mezi trním a kameny / a myslím na tebe na tvé šílené cestě bez těla.“ Tento film je podobnou básní, obrazově sevřenou, nesentimentální, čirou, vypovídající o cestě pozůstalých k znovunalezení rovnováhy, k uvědomění si sebe sama v novém světě, světě deformovaném náhlou samotou. Citlivě vypointovaný snímek mne nadchl především svým hlubokým ponořením se do zápasu lidských duší s osudem, dokonale podaného obrazově i emotivně. Nemohu přitom opomenout ani strhující herecké výkony obou hlavních představitelů. Především Marcello Mastroianni zde mistrovsky vyjádřil stav, kdy „pták v mém hrudníku zčernal a zmlkl, / kde muž by stál, já sedím. Kde by seděl, / já ležím a hořím. Kde by hovořil, tam se / můj hlas scvrkává do tmavé díry.“ (01.11.2008)

Dvě herecká esa, jedna tragická událost a autobiografické drama, kterým se autorka vyrovnává s vlastním traumatem. Nadine Trintignant sází v tomhle přes čtyřicet let starém psychologickém kousku na herecké legendy, které jakoby skutečně hrály o život vlastního potomka. Co ale na tom, když emočně není její drama úplně jisté, ba naopak: pusté, rozkolísané, přepálené. (07.07.2012)

dosť mi vadilo, že Deneuve, aj keď mala hrať ženu psychicky na dne, strhanú žiaľom a prázdnotou, napriek tomu vyzerala stále rovnako krásne :) počas väčšiny filmu som si hovoril že je to len priemer, obzvlášť keď nemám v láske preexponované herectvo a umenie pre umenie.... a tento pocit sa ma pri scénach v byte zmocňoval príliš často.... bezcielné umáranie sa v nešťastí prechádzajúce až do sebaľútostného bláznovstva.... na druhej strane už počas týchto scén bol cítiť veľký zmysel režisérky pre estetiku, výtvarné cítenie obrazu a vykreslenie psychiky ženy bez konformistických klišé a fráz... a to čo ma nakoniec dostalo bol záver..... prekrásny nádych čerstvého vzduchu, absolútne odťaženie sa od traumy, pochopenie nutnosti ďalej žiť, a jedine tak nedopustiť, aby sa jej milovaná dcérka stala synonymom smútku, utrpenia, žiaľu, smrti, ale radosti, krásy, nehy a života....a to aj napriek večnej bolestnej spomienke na ňu (záverečné "foto") (18.11.2008)

Asi vůbec největším lidským neštěstím je předčasná smrt vlastního dítěte, jíž je rodič proti své vůli povinen bezmocně asistovat. V případě mateřského neštěstí je následná trýzeň patrně ještě bolestnější a řeřavější než v tom druhém, otcovském. Snaha po až doslovném zaznamenání vlastního prožitku (srovnatelná i kontextem s o dvacet let starším DRUHÝM POHLAVÍM jiné Francouzky, filozofky a spisovatelky Simone de Beauvoireové, životní družkou Sartrovou), jak se to přihodilo v TOHLE, však vede místy k viditelnému rozlomení kompozice a roztříštění záměru. Nanejvýš problematický úspěch tohoto úsilí totiž bere filmu jeho vyšší umělecký rozměr a současně i všelidský rámec. To, co Trintignantová nezvládla v scénáři, napravuje v mnoha ohledech ve své režii (barevné scény-kompozice v bytě, až lyrizující kamera zabírající pařážkou la belle ville ) a výběrem protagonistů. Jak Mastroianni, tak Deneuveová hrají opravdu jako o život a způsob, jakým se posléze vyrovnávají se svým traumatem - náhodně zapomenutá fotografie ve fotoaparátu, která je oba po nekonečných stravujících měsících vrací do plného života - je rovněž působivý. Ale ani tak vynikající herci nebyli s to překlenout beze zbytku popisnost scénáře. Vidět Deneuveovou jako matku a Mastroianniho jako téměř francouzského otce se však hned tak nepoštěstí; zvlášť víme-li o jejich parterském vztahu, jehož počátky jsou zřejmě datovatelné právě do doby natáčení TOHLE. Výsledný tvar - jeden z vůbec prvních filmových feministických pohledů na souzvuk mateřství a otcovství, souzvuk párového, ne osamělého rodičovství - tak přesto nepostrádá zajímavost, která i dnes, po desetiletích, dokáže oslovit mnohé z ás. (16.12.2008)

Vyborna psychopatologicka drama , ktorou si prešla i sama reziserka - sama spomina, ze musela pochovat dieta. Rodicia by nemali pochovavat deti, no ale svet je drsny a tvrdy ako vsetci dobre vieme a zivot sa s ludmi moc nesere. Humor tu zase nebude, jednak je to krehka nadoba, ktora sa castym pouzivanim rozbije na crepy a jednak s humorom opatrne. Reziserka sa divakom zveruje so svojou traumou prostrednictvom 2. hercov, a to konkretne Marcella Mastroianniho /velka Zranice, La Notte/ a catherine Denevuve /African/. Mlady par sa skryva vo svojom byte pred svetom a liecia si svoje bolesti. Vyborne su hlavne rozhovory, bystry divak hned zisti ze daco velmi zle sa stalo. herecke vykony su genialne : 100 % (29.09.2020)