Vlajky našich otců

Clint Eastwood natočil povedenou a zajímavě svázanou dvojici stejně dlouhých válečných filmů, z nichž každému se daří odrážet ražení své strany - tedy Japonska (LETTERS FROM IWO JIMA) a USA. Zatímco pohled japonský je temnější, melancholičtější a z našeho pohledu odosobněnější, ten americký je 'příběhovatější', sentimentálnější, méně bezvýchodný. Ale opět to není ani tak o bojovém dění (i když je zde parádních cca 15 minut vylodění a prvního střetu), jako o lidských osudech - zde konkrétně skupiny šesti vojáku, kteří tyčili druhou vlajku na vrcholku Mount Surabachi, jak je to zachyceno na slavné fotografii. Tři přeživší z nich jeli následně jako váleční hrdinové dluhopisové turné po Státech, kde měli žádat finanční prostředky na další armádní úsilí. Čili toho jsme svědky, střidavě s děním na Iwo Jimě. A podobně jako v LETTERS, i sem Clint protlačil nějakou ústřední hlubší myšlenku. Týká se právě hrdinství, kontrastu slávy, povyku, vykonstruovaného lesku, a na druhé straně pekla prožitého na ostrově... Nestěžuji si na nic, pro mě další dobrý film. Clintova dvojitá Iwo Jima není ničím dechberoucí, ale za podívání stoprocentně stojí. Mám-li ještě nakonec oba filmy srovnat, LETTERS byly lepší, ale FLAGS mě zase víc bavily. "Every jackass thinks he knows what war is. Especially those who have never been in one." (06.08.2010)

Asi hodinu to bolo fajn. Vadilo mi síce napodobňovanie Ryana (na režiséra Eastwoodovho formátu skutočne nedôstojné), ale keď z prilieb striekajú mozgy a z rozdriapaných brúch sa valia črevá, som ochotný stráviť všeličo ;-). Potom začalo utrpenie. Nudné, rozťahané, s čím ďalej otravnejšími prestrihmi medzi časovými rovinami a predovšetkým studené a bezvýrazne zahrané. Ten film presne vedel, čo chce povedať, a povedal to. Len škoda, že takým únavným spôsobom. (27.08.2007)

Rozhodně mnohem lepší, než jsem po celkem rozpačitých ohlasech očekával. Struktura vyprávění sice není kdovíjak propracovaná, obsah je však více než důstojnou náhradou. Zvláště střídání drsných zážitků z boje s pohodlným životem smetánky, k němuž tři "vlajkonoši" na krátký čas přičichli. Stejně tak jejich tahání po Americe coby cvičených opic, co před zraky rozjásaného publika zarazí uprostřed stadionu do umělé haldy klacek s tříbarevným hadrem. A paradoxní osudy, kdy po úspěchu dluhopisové kampaně už nejsou zapotřebí a musí se porovnat sami se sebou. Velmi dobrý více než jen válečný film, který od maximálního hodnocení dělí snad jen občas slabší dialogy. Nevím, proč zrovna tomuhle se vytýká patriotismus, podle mě se na to film právě dívá velmi ironicky a samotná scéna zaražení vlajky (té druhé :)) je pojata velmi civilně. A hodně pěkná scéna byla ta s bílou zmrzlinovou sochou, jak ji zalévají červenými jahodami... Ze současné západní válečné produkce patří Vlajky rozhodně k těm nejkvalitnějším filmům. P.S. V kině skoro všichni čekali do konce titulků (provázených dobovými fotografiemi, které ve valné většině znám z Hubáčkových knih) v důstojném mlčení. Update: Rád zvyšuji hodnocení na max. (01.04.2007)

V okamžiku, kdy postava vypravěče začne vstupovat do popředí se tempo filmu únavně zpomalí a během epilogu se to již vleče jak kdyby veškerá vůle k životu padla na bojišti. Válečný film na vysoké technické úrovni se sympatickou mírou kritičnosti, který však chce zároveň skládat pocty. A ostrá břitva reality mi dohromady s tím pohádkovým pohlazením v tomhle případě moc nesedí… (11.03.2007)

Na úkor toho, že Clint Eastwood natočil dva filmy zároven v jednom roce jsou Vlajky našich otců úctyhodným výkonem i když Iwo Jima je ještě o stupen lepší. Akce se zde příliš neobjeví, spíše jen příběhy pár vojáků, které se dosti zmateně prolínají a střídají s minulostí (během války), minulostí (po válce) a přítomností (vyprávějící příběh) a právě proto je to tak dějově komplikované a přitom vcelku jednoduché. Celý film je dalo by se říci, hodně ukecaný, akce se zrodí pomálu, ale když už tak se většinou na bojišti kamera objeví, když někdo umírá. No a ze začátku je to hodně velká nuda, jenže pak se to trhá, vojáci přistanou na pláži samotného ostrova a vznikne bitevní vřava, ze které není návratu. Na to, že to má být příběh jedné fotografie, se tento film povedl. Ke konci je to sice hodně citově vypjaté a natahované, ale i tak na úkor toho, že se Američani po válce k oněm vojákům chovali hrozně a patriotismus čpěl ze všech stran, v tomto filmu se snaží jít trochu stranou, řekl bych zdařile. --- Jsi raněný synu? - Ne, pane - Dobyl jsi zákop plný Japonců holýma rukama? Přenechám ti svoje místo. Hrdino. Nemáš nějakou lepší báchorku? - Ne, pane. - To jsem rád. Protože do vánoc si na tebe už nikdo nevzpomene. (04.08.2007)