Vlajky našich otců

Scénaristická břečka, která se Eastwoodovi úplně roztekla mezi prsty a film je jako celek naprosto nefuknčí a nekompaktní sled nezajímavých scén. Ve vyblité obrazové styliazci to sice bouchá na všechny strany a vzduchem létají utržené hlavy, jenže divák žádné dotyky hrůzy a mrazení v zádech necítí. Mimo válečné scény se zase nic podstatného neděje, protože sdělení filmu je prosté, okamžitě pochopitelné a vyžvaněné hned v prvích minutách. Vlajky našich otců jsou tedy takřka protipólem podařených Dopisů z Iwo Jimy. Nechápu. (15.08.2007)

Místy sentimentální velice kritický film, kdo čeká patetický americký patriotismus, bude vlastně zklamán. Skvěle nasnímané akční scény jsou vždy v kontrastu k vyprázdněnému přiživování se parazitů na slávě tří mariňáků. Tak sžíravou kritiku systému bych od Clinta snad ani nečekala. Být film méně sentimentální, zasloužil by si plný počet. (11.02.2020)

Druhá světová válka. Americké vojsko se vyloďuje na japonském ostrově Iwo Jima, jehož dobytí bude stát spoustu životů a ti, co přežijí, budou válkou poznamenáni do konce svých životů. Vlajky našich otců vyprávějí příběh třech vojáků, kteří přežili. Možná by se ani nevrátili domů, kdyby nebyla pořízena jedna fotografie, na níž skupina vojáků, mezi nimiž jsou i oni, na vrcholu hory vítězně zvedá americkou vlajku. Fotografie, která dala lidem naději, že válka brzy skončí. Vojáci zachycení na fotografii byli okamžitě posláni do Spojených států, kde byli prezentováni jako národní hrdinové a jejich vlastní země je využila pro kampaň, která měla vyřešit ekonomické problémy země prodejem státních dluhopisů. Samotní vojáci se ale za hrdiny nepovažovali a díky kampani bylo pro ně o to těžší se vyrovnat s ještě čerstvými zážitky z bojů na ostrově Iwo Jima. Oscarový režisér Clint Eastwood a oscarový scénárista Paul Haggins se rozhodli obohatit válečný žánr o další film. Jejich Vlajky našich otců kombinují naturalistické zobrazení války s komorním dramatem. A zde je asi největší chyba celého filmu. Příběhy hrdinů po návratu do Ameriky a jejich vzpomínky na bitvu o ostrov jsou nepříliš šikovně propojené a nejvíce tím trpí samotné tempo filmu. Převážně konverzační část z Ameriky působí vedle dynamických a akčních flashbacků z bojů poněkud utahaně a, i když je bezesporu zajímavá, může i nudit. Scény z japonského ostrova jsou vlastně flashbacky ve flashbacích, jelikož pozdější příhody v Americe jsou zase vyprávěním ze současnosti, příběh tedy ve výsledku působí roztříštěně. Pokaždé, když se film přesune z Iwo Jimy do Ameriky, tempo rapidně klesá. Navíc poslední půlhodina filmu je značně utahaná a prospěly by jí střihačské nůžky. Ale dost bylo kritiky. Přes kolísavé tempo dokáže film zabavit, zpracovává zajímavé téma a příběh je podáván s velkým citem, i když se neobejde bez určité dávky patosu. Po formální stránce nelze filmu nic vytknout. Vizuální efekty dokonale zapadají do celku a ničím neruší, Eastwood režií akčních scén zdařile kopíruje naturalistický styl ze Spielbergova Zachraňte vojína Ryana (Spielberg je také producentem Vlajek) a nebojí se násilných výjevů, jako jsou utrhané končetiny nebo vnitřnosti. Nejzajímavější je ale samotná kamera – kontrastní, místy statická, místy roztřesená, vždy vybroušená kompoziční skladba. Kameraman navíc omezil škálu barev a film občas vypadá, jakoby byl natočen na černobílý materiál. Vizuální stránce není co vytknout.Vlajky našich otců mají sice poněkud nedopilovaný scénář a postavy, kolísavé tempo a poněkud nešťastně řešené flashbacky, ale je to film, který si rozhodně zaslouží pozornost. I přes spoustu chyb je výsledný dojem více než kladný a k Vlajkám se rád ještě několikrát vrátím. Rád bych film ohodnotil lepší známkou, ale určitá nedotaženost celého díla mi to nedovolí. (13.07.2007)

Zástavy našich otcov nemajú lineárny dej a sú rozčlenené do troch časových rovín. Prvá je zo súčasnosti (starý veterán spomínajúci na minulosť), ďalšia zaznamenáva boje na ostrove a posledná udalosti z amerického turné hrdinov. Problém ani tak nespočíva v tom, žeby takáto štruktúra bola nezrozumiteľná - je jednoducho rušivá. Eastwood zbytočne prerozprával nelineárny príbeh cez retrospektívy. Chýba akýkoľvek význam narúšania filmového rozprávania a prítomnosti prvej časovej roviny. Dôsledkom toho je, že film obsahuje niekoľko naozaj bezúčelných a tým aj nudných pasáží. (17.12.2012)

První část válečného dvojfilmu, který nabízí dva pohledy na jednu bitvu i když americký pohled se zabývá spíše jejími důsledky v obecné i osobní rovině než samotnou bitvou. A přestože dokáže fungovat jako inspirace pro další úvahy na předložená témata, není bohužel žádným výjimečně vydařeným dílem, Prožitek bitvy nedosahuje „ryanovské“ intenzity a opravdovosti, příběh samotný drhne a jednotlivé postavy jsou natolik nevýrazné, že jsem se v nich po celou dobu příliš neorientoval a nevytvořil si k nim žádný vztah. Zarámování současností, které celý film mění v retrospektivu, je zbytečné, poněkud chaotické a filmu ani příběhu nic nedávají. Na druhou stranu se mi líbilo důsledné oddělení obou stran, takže Japonce v podstatě neuvidíte. Jsou víceméně jen anonymními hlavněmi kulometů, děl a pušek chrlících smrt odněkud z krytů. Kladem je také kontrast válkou traumatizovaných pěšáků, zneužitých navíc propagandou k naplnění státní kasy, s Amerikou, která na jedné straně touží po senzacích a hrdinech, na druhou stranu odmítá přijmout navrátilce změněné prožitými hrůzami. Za pozornost stojí i mechanismus, který se z obyčejné fotky stává symbol. (15.03.2020)