Vlajky našich otců

Předpřipraven zdejším hodnocením, nedělal jsem si žádné iluze a čekal na nejhorší. Možná právě proto nakonec uděluji solidní čtyři hvězdičky. Ano, film má pomalé tempo, jenže to k vybranému tématu výborně pasuje. Starosvětská Eastwoodova režie nikdy nenudí, ba naopak, překvapuje množstvím mimořádně zdařilých scén. Za všechny bych vyzdvihnul alespoň slézání do lodí po provazovém žebříku (kdy si uvědomíte nebezpečnost i jiných, než těch běžně prezentovaných válečných aspektů) a první vylodění na Iwo Jimě (kdy jsou nic netušící američtí vojáci sledováni „zakopanými“ Japonci jako nějakými hororovými stvůrami). ___ Strukturou vyprávění připomínají Vlajky uzavřený cyklus, možná dva propojené cykly, tedy osmičku. Scény ze začátku jsou zařazeny do smysluplného kontextu a dále rozvíjeny až ke konci. Paralelně sledujeme tři různé časové roviny, jimž bohužel není věnován rovnoměrný prostor. Při té první, válečné, bych uvítal více prostřihů do linie třetí, ze současnosti a naopak. Druhé linii, mapující cestu tří vojáků z oné proslavené fotografie, je věnován prostoru až příliš, přičemž jde o linii nejméně zajímavou (neustále omílá totéž). ___ Za velice mazaný tah z Eastwoodovy strany považuji posledních cca patnáct minut, věnovaných víceméně pouze nikterak výjimečným životům titulních „hrdinů“ – nádherná demonstrace toho, o čem se nás celý film snaží přesvědčit, totiž, že hrdinové jsou docela obyčejní lidé, které pro svůj život potřebují jiní docela obyčejní lidé. ___ Bitevní scény mají daleko k efektivnosti Zachraňte vojína Ryana, kamera je klidnější, zabírá pouze to podstatné, krev nestříká ze všech stran a tím působivější jsou občasné záblesky explicitního násilí (jako explozí urvaná hlava). ___ Obsazení vesměs neokoukaných tváří pak jistě nebylo snahou na zmíněné triky ušetřit, neznámým hercům spíše uvěříte odhodlané mladé kluky. Když procházeli územím, na kterém bych se v dané době a za daných podmínek sám dokázal leda tak připosraně krčit někde v zákopu, věřil jsem jim strach v jejich očích a okamžitě mi bylo jasné, že chtějí být jinde a s někým jiným. Krásná je nostalgická scéna s písní věnovanou jejich stále čekajícím dívkám. Patriotismus k americkému filmu z druhé světové války patří odnepaměti, způsob jeho podání zde je však poměrně originální. Neštval mě, naopak jsem byl v duchu rád za všechny ty lidi, kteří odhodlaně bojovali pro to, co považovali za správné a bez nichž by mnoho, dnes zcela obvyklých věcí nemuselo nikdy existovat. ___ Vlajky našich otců lze jen stěží označit za standardní americkou válečnou podívanou. Ať už pro jejich atypický přístup k pojmu „hrdinství“ (celý film možno označit za snahu o jeho definici), pro mnoho silných momentů či polodokumentární, nicméně nedokumentárně zábavný příběh jedné světově proslulé fotografie… je toho docela dost na film, který má v tuto chvíli na ČSFD hodnocení 63%. 80% Zajímavé komentáře: POMO, Wormboy, castor, Indy, Martinius (14.09.2007)

DVD/// Obsazení 7/10 Děj 4/10 Hudba 6/10 Efekty 5/10/// +kamera, barevný filtr, těch pár minut válečné vřavy stojí za to -naskýtá se však otázka, jestli kvůli tomu stojí za to vidět celí tento film/// Už dloho si nepamatuji, že bych viděl tákhle nudný film. Další důkaz toho jak se to dá celé zmršit, když k válečnému filmu přivážete přívěšek "co se dělo po válce". Ze začátku strašnej chaos. Skákání z jedné scény do druhé, z jedné doby o rok dopředu a zase zpátky. Už jen na tohle potřebujete několik mozkových buňek aby jste se aspoň trochu chytali. Jinak samotné válečné scény jsou velice prima. Sem tam krev, nějaká střeva, lítající údy, prostě to co by nemělo chybět v žádném válečném filmu. Na škodu však je, že i když jsem znal herce, nedokázal jsem dobře poznat jejich postavy a zapamatovat si je. Fain byl Barry Pepper jako Mike. A ostatní? Hmm, ti tam byly taky, ale moc toho nedokázali. A to válečné filmy nevyhledávám, takže si asi dokážete představit jak jsem trpěl."Muž přes palubu!" "No a co?"/// Celkem 51%/// (26.12.2007)

A Single Shot Can End The War. Clinte, udělal jsi mi radost, zahraniční kritiky nelhaly a i když jsou Vlajky našich otců anachronismus, dívá se na ně hezky. Role ideologicky problematických ochránců zákona na vlastní pěst jsou nadobro odpuštěny, i já sledoval zaujetím filmy Raola Walshe a ty evidentně taky, děkuji ti za jejich tak věrnou narativní a stylistickou nápodobu, která není vyprázdněná.__________ Mohl bych sice kritizovat až přílišnou podobnost ani ne tak s Vojínem Ryanem, jako spíš s Bratrstvem neohrožených a od toho se odvíjející scénáristické a herecké nedostatky, ale proč bych to dělal, když to pohrávání si s klišé a schématičností žánru je tak promyšlené a patriotismus opodstatnitelný? Vyjma doslovného závěru se navíc jak Eastwood, tak i Haggis vyhýbají sentimentu a jejich proplétání 3 vypravěčských línií, do kterých se vloží v závěru ještě 4. "nová krev" je podána dostatečně přehledně (sledujeme jednak zpověď starého muže, jednak jeho vzpomínky na hrůzné a fyzicky bolestivé výjevy z války a vedle toho se rozvíjí línie s objížděním různých akcí a "propagace" památné fotografie... a když už otec nemůže dovyprávět svůj příběh, dokončí ho za něj syn).__________ Přestože nemám rád válečný žánr a myslel jsem si, že nelze v podstatě už nic prostřednictvím něj nového říct k současné tématice, po Mendesově Mariňákovi jsem byl podruhé - a mile, nutno podotknout - vyveden z omylu. Vlajky našich otců jsou filmem o tom, co stojí za obrazy, které si vytváříme, o demýtizování hrdinů a také o zacházení s válečnými "hrdiny" a mediální prezentací války. Tklivá hudba a závěrečné titulky doprovázené fotografiemi poté slouží k vytvoření vlastních příběhů... Pokud jsou Dopisy z Iwo Jimy skutečně lepší, toho Oscara budu přát tentokrát Eastwoodovi. Promiň Marty. (29.01.2007)

Načančaný americký průřez vojínem Ryanem, Pearl Harberem a Údolím stínů. Clintova ruka nezpochybnitelná, výrazná a pevná. Amerika z toho cáká každou ďourou, to ale ještě není důvod špinit její vlajku víc než japonskou. Naopak – třeba co do bojových scén jasně boduje pohled č. 2. Bohužel, oba eposy jsou si rovnocenné ve své emoční vyprahlosti. Co se ovšem Eastwoodovi musí nechat, že opět přispěchal se snahou sdělit nám poselství, a to hned ve dvou dílech. Chvála mu. (Filmfest Hurghada 2012, 55/67) (29.12.2012)

V okamžiku, kdy postava vypravěče začne vstupovat do popředí se tempo filmu únavně zpomalí a během epilogu se to již vleče jak kdyby veškerá vůle k životu padla na bojišti. Válečný film na vysoké technické úrovni se sympatickou mírou kritičnosti, který však chce zároveň skládat pocty. A ostrá břitva reality mi dohromady s tím pohádkovým pohlazením v tomhle případě moc nesedí… (11.03.2007)