Vlajky našich otců

Eastwood je ve válečné tématice silně mimo. Místo dynamického přátelství mladých kluků nám předkládá uslzenou story o jednom významném obrázku a naprosto nezáživných tahanic kolem něj. Za zajímavý nápad se dá považovat snad jen relativně značný odklon od válečné tématiky jako takové - to jest boje, aneb Amerika hodná, Německo/Japonsko zlé. Lehce načrtnuty jsou zde finanční toky a deformace národní ekonomiky v době válečného stavu, tudíž není divák nucen pouze počítat bodycounty. Akce tu samozřejmě je, avšak postrádá syrovost Ryana, či dynamiku BHD. Zaujmou zcela nevídané pohledy z kokpitů stíhacích letounů, trochu detailnější pohled na zbraně (resp. taktiky) opozice a skvostné scény bombardování ostrova velkými křižníky. Scény vylodění už tak působivé nejsou a je znát, že Eastwood je starý pán. Chybí rychlost. Celkově tak spíše průměrný pokus o náhled na válečný konflikt z trochu jiného úhlu. Nápad dobrý, ale tak trochu v půli cesty před dokončením. (11.01.2008)

V okamžiku, kdy postava vypravěče začne vstupovat do popředí se tempo filmu únavně zpomalí a během epilogu se to již vleče jak kdyby veškerá vůle k životu padla na bojišti. Válečný film na vysoké technické úrovni se sympatickou mírou kritičnosti, který však chce zároveň skládat pocty. A ostrá břitva reality mi dohromady s tím pohádkovým pohlazením v tomhle případě moc nesedí… (11.03.2007)

Zklamání. První polovina působí zmateně, roztříštěně, nesrozumitelně, aniž to má důvod v režisérově záměru. Hlavní postavy jsou si podobné, ve stejných vojenských mundúrech se pletou. V závěru film malinko přidává na dramatičnosti, jenže to už si divák sakra uvědomuje, jak je to všechno zbytečně dlouhé. (18.07.2009)

Snímek, který naplno doceníte až po zhlédnutí Dopisů z Iwo Jimy, jenž líčí stejný konflikt, ovšem z druhé strany barikády (což je samo o sobě unikátní, nejde o žádnou propagandu) a některé zdejší scény tak dostanou úplnost, právě až u dalšího filmu. Případ jedné vztyčené vlajky, která díky fotografii v době válečné pohotovosti, dokázala spojit celou Ameriku. Kupování dluhopisů, veliké přátelství, ale i špína a hrůza, která nikdy nepomíjí - to jsou Vlajky našich otců. (18.11.2009)

Clint Eastwood natočil povedenou a zajímavě svázanou dvojici stejně dlouhých válečných filmů, z nichž každému se daří odrážet ražení své strany - tedy Japonska (LETTERS FROM IWO JIMA) a USA. Zatímco pohled japonský je temnější, melancholičtější a z našeho pohledu odosobněnější, ten americký je 'příběhovatější', sentimentálnější, méně bezvýchodný. Ale opět to není ani tak o bojovém dění (i když je zde parádních cca 15 minut vylodění a prvního střetu), jako o lidských osudech - zde konkrétně skupiny šesti vojáku, kteří tyčili druhou vlajku na vrcholku Mount Surabachi, jak je to zachyceno na slavné fotografii. Tři přeživší z nich jeli následně jako váleční hrdinové dluhopisové turné po Státech, kde měli žádat finanční prostředky na další armádní úsilí. Čili toho jsme svědky, střidavě s děním na Iwo Jimě. A podobně jako v LETTERS, i sem Clint protlačil nějakou ústřední hlubší myšlenku. Týká se právě hrdinství, kontrastu slávy, povyku, vykonstruovaného lesku, a na druhé straně pekla prožitého na ostrově... Nestěžuji si na nic, pro mě další dobrý film. Clintova dvojitá Iwo Jima není ničím dechberoucí, ale za podívání stoprocentně stojí. Mám-li ještě nakonec oba filmy srovnat, LETTERS byly lepší, ale FLAGS mě zase víc bavily. "Every jackass thinks he knows what war is. Especially those who have never been in one." (06.08.2010)