Vlajky našich otců

Nejsem uplně zklamaný, minimálně po technické stránce je to dobrý film. Ale ten námět by vydal spíš na nějaký hodinový dokument než přes dvě hodiny dlouhý celovečerní film. V podstatě jedinou zajímavou postavou je Ira Hayes v podání Adama Beache. Film není nijak napínavý, ani vás nezajímá co se stane v další scéně, popřípadě jak to celé dopadne. Kdybych se na to díval v televizi a ne v kině, určitě bych usnul. (01.03.2007)

První část válečného dvojfilmu, který nabízí dva pohledy na jednu bitvu i když americký pohled se zabývá spíše jejími důsledky v obecné i osobní rovině než samotnou bitvou. A přestože dokáže fungovat jako inspirace pro další úvahy na předložená témata, není bohužel žádným výjimečně vydařeným dílem, Prožitek bitvy nedosahuje „ryanovské“ intenzity a opravdovosti, příběh samotný drhne a jednotlivé postavy jsou natolik nevýrazné, že jsem se v nich po celou dobu příliš neorientoval a nevytvořil si k nim žádný vztah. Zarámování současností, které celý film mění v retrospektivu, je zbytečné, poněkud chaotické a filmu ani příběhu nic nedávají. Na druhou stranu se mi líbilo důsledné oddělení obou stran, takže Japonce v podstatě neuvidíte. Jsou víceméně jen anonymními hlavněmi kulometů, děl a pušek chrlících smrt odněkud z krytů. Kladem je také kontrast válkou traumatizovaných pěšáků, zneužitých navíc propagandou k naplnění státní kasy, s Amerikou, která na jedné straně touží po senzacích a hrdinech, na druhou stranu odmítá přijmout navrátilce změněné prožitými hrůzami. Za pozornost stojí i mechanismus, který se z obyčejné fotky stává symbol. (15.03.2020)

Asi hodinu to bolo fajn. Vadilo mi síce napodobňovanie Ryana (na režiséra Eastwoodovho formátu skutočne nedôstojné), ale keď z prilieb striekajú mozgy a z rozdriapaných brúch sa valia črevá, som ochotný stráviť všeličo ;-). Potom začalo utrpenie. Nudné, rozťahané, s čím ďalej otravnejšími prestrihmi medzi časovými rovinami a predovšetkým studené a bezvýrazne zahrané. Ten film presne vedel, čo chce povedať, a povedal to. Len škoda, že takým únavným spôsobom. (27.08.2007)

Veterán Clint Eastwood natočil úctyhodnou válečnou fresku z dob druhé světové války, o hrdinství, zbytečném umírání, o propagandě, deziluzi. Polovina z unikátního dvouprojektu vypráví o vylodění na ostrově Iwo Jima z amerického pohledu, strategickém umění protivníka, následném masakru a návratu do vlasti, kde se rýsuje mýtus jedné fotografie. Vsadil na komplexní náhled, tedy na styl pohled-protihled. A zatímco Američané přijeli zvítězit (obsazením letiště a tudíž vytvořením letecké základny pro útok na hlavní japonské ostrovy), Japonci tušili, že sem přišli zemřít. Eastwood posbíral na tucet méně či více výrazných mladých herců (Phillippe, Bradford, Bell, Beach, Pepper, Walker aj.) a s pomocí několika flashbacků odvyprávěl v mých očích mírně utahané válečné drama. Koordinace jednotlivých spektakulárních scén je ovšem na druhou stranu dechberoucí, to samé platí i o hloubce snímaného – i když je patrné, že Spielberga (který film společně s režisérem produkoval) s Kaminskim v zádech jen tak někdo nepřekoná!! (04.06.2007)

Na Clinta docela silný zklamání. Jakoby totiž neměl jasno v tom o čem chce vlastně točit, jestli o válce samotné nebo o osudech přeživších. Takhle se snáží obsáhnout obojí, jenže ani jedno se mu trochu nedaří a celé to působí tak nějak rozplyzle a roztahaně.To umocňuje také nekonečně se vleknoucí konec. Osudy vojáků nejsou moc zajímavé a moc dobře rozepsané, i když se herci snaží seč můžou. A když už se dostaneme na bojiště, tak jsou válečně scény tak nepřehledně natočené, že místy člověk netuší co vlastně sleduje. Škoda, od Clinta bych čekal o hodně víc. 50% (10.08.2009)