Andy Goldsworthy

Mnozí na vyjádření něčeho podstatného o světě a životě potřebují stovky stran, Andy Goldsworthy to dokáže jedinou drobnou skulpturou z kousků ledu nebo vyplněním skalní prohlubně čerstvě natrhanými květinami. Uvědomuje si, že příroda není jen kolem nás, ale že ji také nosíme v sobě, že jsme její součástí - a platí to i o výsledcích naší, lidské tvořivosti. Stále má proto na paměti, že jeho tvorba je pouze drobnou mezihrou díla mnohem impozantnějšího, které existuje od počátku věků, a před nímž je třeba se pokorně sklánět. Sám přiznává, že přírodu potřebuje, že bez ní nemůže žít. Dobře si je však vědom toho, že příroda není jen krásná na pohled, ale že má v sobě i cosi temného a prastarého, nebezpečnou a neprobádanou hloubku. Rád se dotýká věcí, rád je poznává hmatem, skrze hmat s ním komunikují o své podstatě. Než začne na nějakém místě tvořit, dlouze jej obchází, zdraví se s ním, nalézá jej, snaží se porozumět jeho "potřebám". Pokouší se přírodě dostat pod kůži. Díla samotná zhotovuje výhradně z přírodních materiálů, nikdy do přírodního prostoru nevnáší nic umělého, nic, co by s ním nebylo v jednotě. Vypůjčuje si a přetváří plody přírody. Kamení, listí, květy, suché klacíky, mech, zeminu, sníh, led. Jeho díla tudíž zapadají do vizuality přírody, nijak ji nenarušují, ba naopak jakýmsi záhadným způsobem umocňují, a tak ji umožňují lépe pochopit. Jejich prostřednictvím nechává Goldsworthy z přírody vystoupit její próteovský charakter, bytostnou tekutost, tvárnost a proměnlivost. Řeku a moře, příliv a vlny. Vodu, tu nejpoddajnější látku. Oheň, který dřímá pod povrchem. Výmluvnost barev. Přitom je úžasné, jakým způsobem je forma celého snímku s Goldsworthyho osobností v souladu. Kamera opisuje “obsesivní tvary”, které jsou jakýmsi leitmotivem Goldsworthyho děl; říční vlnění, spirály a kruhy. V dlouhých jízdách následuje klikatící se linie, s odstupem dlouze a trpělivě zaznamenává, jak příroda vtahuje rozličné "organické" skulptury, jež jsou v době vznikání již na cestě k zániku, do procesu změny, jak je pohlcuje, rozpouští a rozkládá, jak putují vzduchem, odplouvají po řece, jak je omílají mořské vlny. Příhodně je zvolena i hudba, která se doplňuje s uklidňujícími zvuky přírody a Goldsworthyho hloubavým komentářem, která nijak neruší v kontemplaci, naopak ještě více zklidňuje pokojné tempo. Goldsworthy poznamená, že o svých dílech obyčejně komunikuje prostřednictvím fotografií, všechny artefakty si tudíž fotí a pečlivě archivuje. (Vzhledem k jejich pomíjivosti je to často také jediný způsob, jak o nich referovat. Nehledě na to, že land art obvykle vzniká na obtížně dostupných místech.) Film ovšem vnáší do reprodukcí jeho děl něco, co jednotlivé fotografie bohužel postihnout nemohou: pohyb, plynutí, možnost zachycení pomalé, okem mnohdy nepostřehnutelné proměny. Tedy zřejmě to nejdůležitější, o co Goldsworthy (s oddaností sobě vlastní) usiluje, totiž obnažení času v jeho průběhu. (17.09.2011)

Nezapomenutelný duchovně estetický zážitek. Viděl jsem tenhle dokument kdysi dávno na ČT2, jen jednou, ale tak silně na mě zapůsobil, že se mi myšlenky na něj čas od času stále vrací. Kdybych byl umělecky tvořivý a chtěl tvořit nějaké to "umění", chtěl bych dělat přesně takový druh umění, jako Andy Goldsworthy. Umění jakožto součást přírody, krajiny, umění úmyslně jen dočasné a pomíjivé, což mu (možná paradoxně) dodává obrovskou existenciální sílu a hloubku. Křehká stavba z ledových rampouchů, která začne zákonitě zanikat s vycházejícím Sluncem, dlouhý pás ze spojených stromových listů, který jako zelený had pomalu pluje po hladině meandrujícího potoka, dřevěný propletenec na mořském břehu při odlivu, jehož život neodvratně skončí s dalším přílivem... Vrcholná krása. (18.06.2014)

Hodnota dokumentů Thomase Riedelsheimera plyne už z toho, že si do nich vybírá pozoruhodné osobnosti. Andy Goldsworthy mě zaujal svou pokorou k přírodě (naopak ve vztahu k lidem byla patrná lehká rezignace:). Smekám před jeho trpělivostí při vyvažování kamenů, mě by kleplo už po prvním nezdaru. Hodně prostoru je dáno samotné prezentaci jeho díla jen v doprovodu hudby (Fred Frith) a když už zazněl komentář, vůbec nepůsobil rušivě. Fascinující dokument. (23.10.2011)

Ten pán mi už od začátku dost lezl na nervy. Ano, obdivuji jeho nadšení pro práci, to, že jí obětuje celý svůj život, že chce svou tvorbou něco vyjádřit... Jenže všechna ta díla si byla neskutečně podobná, většina lidí je stejně nikdy neuvidí a pokud ano, tak jim nic moc neřeknou. Nějak přestávám nacházet smysl ve stále stejných vlnkách, spirálách, hromadách materiálu a z nadšení ze stavění chýší jsem vyrostla někdy na základce. Samotnému dokumentu na druhou stranu nelze vůbec nic vyčíst, velkolepé záběry celků přírody střídaly zajímavé detaily Goldsworthyho výtvorů, celý snímek neopouštěl svou hlavní linii a myšlenku a snažil se "umělce" představit opravdu ze všech pohledů. Bohužel nudný objekt nezachrání ani sebelepší režisér.... (27.10.2011)

o tomto "přírodním" umělci jsem se dozvěděl až díky tomuto dokumentu, který přibližuje jeho často velmi rychle pomíjivou tvorbu i soukromý život. Bylo to zajímavě zpracované a některá dílka bych si klidně doma vystavil, kdyby to šlo. Je fajn, že v západní kultuře jsou i takoví umělci a mluví se o nich, protože nápaditost mu rozhodně nechybí. Můj "čtyřlístek" si zaslouží a rád se někdy podívám na jeho další dílka. Doporučuji tento videoart zejména zájemcům o kombinaci umění a přírody. [ PŘÍBĚH: X /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: X (3*MAX) ] (11.06.2013)