Reklama

Reklama

Svatební váza

(festivalový název)
  • Belgie Vase de Noces (více)

Obsahy(1)

„Ohromnou cenu má v lásce to, co se zve perversí a neřestí: jsou to způsoby nejrevolučnějšího myšlení a jednání,“ píše Dalí ve své Viditelné ženě. V případě jednoho z nejneuvěřitelnějších filmů, jaké kdy byly spatřeny na plátnech kinosálů, autorského snímku belgického milovníka surrealismu a dokumentaristy (sic!) Thierryho Zénoa Svatební váza, jde ovšem o projevy milostného citu mezi mužem a prasnicí, z něhož vzejdou krásná trojčátka, přičemž ona revolučnost spočívá mj. v touze muže nahlédnout své nitro skrze pojídání vlastních výkalů. Bezdialogový, černobílý snímek, jehož formální asketizmus kontrastuje se zvrhlými projevy slasti a snově libidosními (zakopávání svině zaživa) i alegorickými (hlavy panenek nasazované malým prasátkům) výjevy, je obsazen jediným hercem, uzavřen do zcela oříznuté lokality rozpadající se farmy obydlené rozličnou faunou a doprovázen výhradně bizarní varhanní hudbou Alaina Pierra. Sólový protagonista této při vší divácké náročnosti podivuhodně mystické podívané, Doménic Garny, ve své kreaci starostlivého „otce“ zvířátek i prasečí dělohou přitahovaného degustátora exkrementů, dokonale evokuje tón celého filmu – naprostá tvůrčí serióznost až vážnost v souvislosti s neodolatelnou chorobností vize ve výsledku působí mimořádně zábavným, zvrhle komickým dojmem. Dlouhou dobu zakazovaná, i odvážnějším publikem a kritikou skandalizovaná filmová pocta surrealistické poezii odpudivosti a metodě psychického automatismu je uměleckou reflexí navenek i dovnitř obrácené všemohoucí vášně po uchopení trapně kauzální reality. Zoofilie a koprofagie jako bestiální fetiše člověka, sevřeného obsesemi všeprostupující smrti a neproniknutelných tajemství života. „První skutečně schizofrenní film,“ volali kdysi největší zastánci díla Boris Lehman či Henri Michaux… (Festival otrlého diváka)

(více)

Recenze (73)

chezush

všechny recenze uživatele

Farmář hledá ženu. Ehm.. tedy prase. Nemám problém s ničím, snesu všelijaké zvrácenosti a nechuťárny. Ale co vyloženě nesnesu, je zoofilie a týrání zvířat. Filmu Melancholie der Engel jsem to odpustila, ale tady... se to odpustit nedá, když celý film je právě o tom. Nevím jak hodnotit, netroufnu si. Nejraději bych to hodila do odpadu, ale zároveň vím, že tam si nezaslouží být. Už jen za ten hudební doprovod, zvuky a celkově za tu podivnou atmosféru. Je to holt prasárna... doslova. ()

heyda 

všechny recenze uživatele

Tohle je přesně ten film, u kterého se nutně musí vystřídat celá škála hodnocení. Jedni to vezmou z té symbolicko-umělecké stránky a budou hodnotit vysoko, druzí si z toho odnesou jen to dekadentní a odporné, tudíž vysolí odpad a pak je tu skupinka uživatelů jako jsem já, kteří z toho mají velmi rozporuplné pocity. Pár věcí mi vadilo, pár věcí mě zklamalo, pár naopak překvapilo, každopádně největší podíl na mém pouze 2-hvězdičkovém hodnocení má poslední 20 minutovka, která zbytečně kazí dojem z jinak velmi neobvyklého počinu a sklouzává do přímočaré nechutnosti. Celkově tedy 40%. ()

Reklama

Jansen 

všechny recenze uživatele

Kontroverzní film belgického surrealisty Thierryho Zéna, který už dopředu přechází jeho pověst kultovního a v mnoha zemích zakázaného filmu. Možná paradoxně právě tento fakt, pořadateli LFŠ všemožně proklamovaný, mírně kalí samotný zážitek z filmu. Ve své podstatě není Svatební váza až tak šokující nebo dokonce násilný film. Celková kompozice černobílého obrazu připomíná malířské plátno, kde by každý záběr mohl tvořit samostatný obraz. Sám Thierry Zéno přiznává, že hledal inspiraci v obrazech. Film rozhodně neoplývá scénami explicitního násilí a většina zvrhlostí je ukázána „dost milosrdně“. Režisér nastiňuje situaci hlavního hrdiny, absencí jakýchkoliv dalších postav a verbálního projevu, jako posledního přežívajícího člověka. V tomto kontextu pak jeho sexuální soužití se samotnou sviní nabývá zcela jiných rozměrů. Pomyslný zlom přichází přibližně v polovině filmu, kdy u hlavního hrdiny dochází k možná nevyhnutelnému duševnímu zvratu. Docela zajímavá se pak zdá být scéna, kdy hlavní hrdina objímá svini a paprsek světla, který je částečně protíná, připomíná ostří nože. Poté přichází zvrhlé scény jako oběšení selátek, pojídání vlastních fekálií atd. Dokonání zkázy pak symbolizuje obřad, kdy se hrdina rituálně pohřbí spolu s mrtvou sviní. [LFŠ 2009 – host: Thierry Zéno] ()

SOLOM. 

všechny recenze uživatele

Zpočátku jsem si tak trochu připadal jako při sledování „Vesničko má středisková“. Hlavní hrdina, no lépe řečeno postava je taky tak trochu slaboduchý, nebo mi to tak spíše přišlo. Během následujících minut jsem však pochopil, že tady rozhodně nepůjde o „National Geographic“ ze života jedné zapadlé farmy, ale jeden z nejbizarnějších a zároveň i nejpodivnějších filmů jaké jsem viděl. Už docela chápu, proč byl tento belgický film v tolika zemích zakázán, proč v Austrálii brali filmové kritiky mrákoty a proč se režisér Thierry Zéno začal následně raději věnovat točení dokumentů. Jeho perverzní představivost se totiž nedočkala takového pochopení, jak by asi očekával. Ne každý je podobné nátury jako já. Osobně mi podobně laděné (zvrácené) filmy vůbec nevadí, tedy pedofilní a zoofilní tématika ano, jenže tady lze cítit něco mnohem většího. V ovzduší přímo „páchne“ LÁSKA“ mladého hrdiny ke svému obydlí, zvířatům i k sobě samému. Nebudu tu tvrdit, že pohlavní akt s prasnicí jsem si nějak vehementně užíval (naštěstí toho zas až tolik vidět nebylo), ale celá „zápletka“ sebou nese jakési poselství, kterému raději ani moc rozumět nechci. Tedy nechci pronikat nějak do hloubky, protože film si už zřejmě nikdy nepustím. Tím však nechci říct, že by byl špatný. Ano, už vidím zástupy nespokojených diváků, kteří budou vykřikovat, že je to jedna velká prasárna (však je), perverzní – úchylné – nechutné, ale díky tomu má Vase de noces osobité kouzlo, na které se jen tak nezapomene. Já byl doslova unešený faktem, že zde nebylo zapotřebí jediného dialogu a přesto obrazové dění na mne působilo mnohem více, nežli kdejaká „drsná scéna či stupidní hláška“. Výběr hudby byl naprosto dokonalý a jako průvodci jí uděluji malou jedničku. To samé se dá říci i o kameramanovi, protože ten musel mít opravdu „pevný“ žaludek. V neposlední řadě pochválím i herce Dominique Garnyho – sníst svoje „hovna“ to je teda frajer. „RESPECT“. Svatební váza (jak zní festivalový název) je něco skutečně ojedinělého a hlavně nezapomenutelného. Ne každý se na to asi dodívá, ale pro mou maličkost, to byla opravdu zajímavá podívaná. ()

darkrobyk 

všechny recenze uživatele

Všední dny na statku plné zvířecího sexu s nevšedním, ale logickým a očekávaným koncem aneb láska k praseti nezná hranic. Zvláštně surreálné a lyrické. Poetické scény (pouštění draka, koupání, odpočinek) jsou krásné a současně jsou v protikladu k umírání a zániku. V jisté scéně jsem si vzpomněl na Andaluského psa, jiné připomenou pozdější Salo, ale jistě netrumfnou autentičtější kreaci Divine v Pink Flamingo. Snad jen místo selátek jsem očekával narození něčeho jiného, ale takhle to nakonec mělo svůj význam. Slepičí a krůtí orgie jako symbol povrchní lidské společnosti ( to se hned vybaví motýli ze Ze života hmyzu bří Čapků). V doprovodných chorálech jako bych zaslechl budoucí Dead Can Dance, zatímco elektronická hudba mohutně předběhla budoucí New Wave. Především pasáže s drůbeží vyvolávaly často široký úsměv na rtech. p.s. v uvedeném obsahu jsou opět nepřesnosti - hlavičky panenek nenasazuje selátkům, ale holubům a prasnice není zakopávaná zaživa, nýbrž mrtvá (spáchá totiž sebevraždu)- což je pro film důležité. ()

Galerie (3)

Zajímavosti (4)

  • Film je dodnes zakázaný v Austrálii a na Novom Zélande. (Paldiny)
  • Ve filmu nezazní žádný dialog. (HellFire)
  • Při promítání na MFF v Perthu v Austrálii roku 1975 se snímek potýkal s kritikou ze strany místních cenzorů. Ti do filmů promítaných na festivalech nezasahují, ale kritika byla cílem nátlaku konzervativců. Do promítání se film nakonec dostal, ale zakázán byl roku 1976. (HellFire)

Reklama

Reklama