Teď zas my

Komedie i povedené drámo, ve kterém je naplno využit silný dramatický potenciál (pohledy) opět vynikající Jiřinky Štěpničkové, která zde tyto dva žánry skvěle kombinuje a společně s dětskými herci drží, jinak dosti naivní a předvídatelný, film nad vodou, jinak stačí jedno zhlédnutí, myslím si i pro fajnšmekry. (03.02.2019)

V období bezprostředně následujícím po březnové okupaci nacistickými vojsky se česká kinematografie, až dosud produkující také nemalé množství vlasteneckých a obranných filmů, ocitla v jakémsi podivném vzduchoprázdnu. Bylo zřejmé, že jakékoli projevy přímé rezistence vůči novému politickému zřízení jsou předem vyloučeny a navíc vyvstala otázka, zda a za jakých podmínek lze i nadále pokračovat ve výrobě českých filmů. V tomto nejistém bezčasí, panujícím až do vypuknutí druhé světové války v září téhož roku, získala prostor především bezkonfliktní témata, evokující nanejvýš soudobé společenské problémy. Svou šanci tehdy mezi jinými využil také herec, člen Burianova divadelního souboru, scénárista a režisér Čeněk Šlégl, který si na své konto připsal neuvěřitelné tři celovečerní filmy. Snímek Teď zas my personifikoval odvěký střet mezi starší a mladší generací, přinášejících s sebou všechno to, co tento duel otce a syna představuje. Film sám o sobě neposkytuje, až na několik spíše dokumentárních záběrů ze sázavských skláren, nic zvláštního, a dokonce svou realizací hrubě zaostává za jinými, slavnějšími díly, přesto v něm lze nalézt jistá pozitiva. Tím by měl být bezesporu určitý hlubší přesah v podnikatelské hyerarchii, tedy přesněji ve vývoji, který je zde výrazně zastoupen v postavě průbojného syna titulního hrdiny. Nejednoho diváka zajisté příjemně překvapí přítomnost půvabné Jiřiny Štěpničkové i poněkud netradiční obsazení Ladislava Hemmera, rovněž významného člena Burianova divadla, který neměl na plátně příliš možností k opravdu uceleným hereckým kreacím, do jedné z hlavních rolí. Marvan, Kreuzmann, Dvorský, Vojta a další veteráni jsou potom spolehlivou zárukou slabšího scénáře, přenášejícího vyhrocený dramatický konflikt v jeho závěrečné části do soudní síně. V ní na straně práva zasedl sám Šlégl, netušíc přitom nic o tom, že po válce se ocitne na tomtéž místě, ale již v roli obviněného a souzeného. I takové mohou být dějinné paradoxy. (15.11.2014)

To byla hrůza. Tak něco naivního jsem snad ještě z našeho předválečného filmu nic neviděl. Prvoplánová agitka na to, že stroje pomáhají lidem ušetřit práci a zlepšit jejich život s velice slabými výkony prakticky všech herců. Slabý scénář Antonína Drvoty podtrhl a sečetl režisér Čeněk Šlégl včetně závěrečné komedie u soudu a následného přenesení děje o generaci dále. Snad jen zápetka s "ukradenými" penězi trochu přinutila k pozornosti znuděného diváka, ale pak zase to hledání zakutálené koruny. Prostě filmové neštěstí. (13.11.2018)

Poněkud červenoknižní přesahy filmu nemění nic na špičkových hereckých výkonech Jiřiny Štěpničkové, Jaroslava Vojty a solidních partech ostatních herců i aplikaci Baťovy ekonomické transformace, jejímž cílem bylo popření Velké hospodářské krize třicátých let. Inovativní prvorepublikové podnikatelství nesené keynesiánským patosem dalo tehdy vzniknout řadě obdobných filmů. Je dobře, že neupadají do zapomnění. (06.05.2021)

Kostrou filmu je klasické téma o střetu dvou generací. Ta starší by nejraději fungovala podle starých a dobře zajetých pořádků a ta mladá by nejradši všechno zmodernizovala. Proto mezi nimi dochází ke zmatkům a nepochopení. Z toho se dalo vytřískat mnohem víc. Ještě, že tu byl pan Málek a pan Mazara. (18.11.2014)