Zvedá se vítr

Když mluvíme o národní hrdosti, tak plno lidí poznamenává, kde že ta hrdost byla, když nás za války okupovali Němci. Nicméně podívejte se třeba zrovna na tento film, abyste si představili, jaké šrámy v sobě skrývá národní hrdost průměrného Ira. To, co tam ve dvacátých letech předváděli, je neméně tak drsné a vůbec se nedivím, že je právě tato hrdost a odtržení od Velké Británie drží až do dnešních let. U některých rodinných tragédií to zřejmě ani nikdy nebude jiné. Škoda jen, že tento film byl až tak moc strašně bez emocí. Byl natočen tak zvláštní kamerou, která se tvářila, jak kdyby u konkrétních hrůzných situací ani nebyla. Určitě to mělo světlé chvilky, ale mám pocit, že podobný námět by takových chvilek mohl mít klidně daleko víc (11.07.2016)

Angličan Ken Loach nám ukazuje, jak zdvořile se chovali angličtí džentlmani v Irsku ve 20. letech 20. století. Tam ještě můžeme chápat odpor Irů, jenže pak se spustí bratrovražedný boj Irů proti Irům, a jelikož nemám tuto historickou etapu pečlivě nastudovanou, tak jsem se v tom trochu ztrácel. Možná, kdyby se film soustředil na ty dva bratry, mohl mě jejich osud nějak zasáhnout, ale tady byli prostě jen trochu výraznějšími figurkami na nepřehledné šachovnici. (10.06.2015)

Loachův film se mi líbil možná ještě víc než ten Jordanův, o deset let starší. Zvedá se vítr mi přišel civilnější a přímočařejší, jakoby natočen s větší lehkostí. Na druhou stranu Jordanův Michael Collins byl zřejmě historicky spravedlivější (Britové tam nebyli vykresleni jako ty největší svině pod sluncem a Irové jako světci, kteří byli Brity donuceni dělat ošklivé věci). Zatímco film o Collinsovi nabízí pohled přímo zevnitř ústředí Irské republikánské armády (potažmo politické strany Sinn Féin), Zvedá se vítr sleduje partyzánskou (teroristickou?) činnost jedné její lokální buňky. Líbila se mi scéna v kině a na ní navazující debatní scéna o přístupu k mírové smlouvě, která postavila obě hlavní postavy na opačnou stranu barikády. Dávám silnější 4*. (27.02.2010)

Ken Loach ukazuje boj za írsku nezávislosť na príklade sformovania jednej rebelskej bunky IRA, ktorej základ tvorili roky utlačovaní bezzemkovia a robotníci. Brutalita a nadradenosť anglických utlačovateľov a voči nej postavená nekompromisnosť Írov. Zložitosť ideových konceptov oslobodzovania krajiny stavia proti sebe nielen nepriateľov, ale i členov vlastnej rodiny. V mene splnenia rozkazov vzdialeného politického vedenia sa páchajú evidentné krivdy. Nebol by to však Loach aby nepripomenul podstatu každého revolučného hnutia, ktorou je najmä zlepšenie sociálnej situácie ubiedených (neúnosné podmienky prežívania Írov reflektuje napr. Angelin popol od Alana Parkera). Nacionálne, či náboženské záležitosti sú pri revolúciách dôležité, ale masy do revolúcie nevtiahnu. Zaujímavé poukázanie na prvé požiadavky zakladateľov oslobodzovacieho hnutia, fungovanie revolučných sociálnych súdov, boj za vyrovnanie šancí bezzemkov, odmietnutie cirkevných inštitúcií idúce po ruke bohatým vlastníkom (v katolíckom Írsku !) i obavy aby utláčanie jednej farby nenahradilo to isté utláčanie, len premaľované do farieb írskej vlajky. Za komplexnosť pohľadu v dvojhodinovej skratke a presvedčivé herecké i kostýmové stvárnenie si Loach Zlatú palmu zaslúžil. (07.12.2006)

Příliš mnoho politiky. Loach nechával postavy až příliš často diskutovat. Rozumím tomu, že chtěl okolnosti kolem vyhlášení Irského svobodného státu přiblížit co nejvíce, ale mě jeho podání celkem nudilo. Ale pokud se nekecalo, tak se jednalo o celkem solidní historické drámo z dob, kdy se Irsko po 700. letech začalo konečně svobodně nadechovat. Mnohým se sice nelíbí ta adorace IRA a černobílé rozdělení na zlé Anglány a hodné Iry, ale pro tuhle dobu to sedí. Spokojenost. 70% (07.09.2015)