Černá kniha

Také Nizozemí má svého pána příběhů. Je jím kouzelník Paul Verhoeven, který zdaleka neoživil pouze policejního Robocopa či klasickou scifárnu Hvězdná pěchota. V zatím posledním mistrově snímku má divák jedinečnou příležitost zavítat do společnosti židovské dívky Rachel, jejíž procházka nejhorším obdobím Druhé světové války se rozhodně nedá přirovnat k té růžovým sadem. Sugestivní herecké výkony, vypravěčská nirvána nebo šokující obrazy z okupovaného Holandska se snadno vryjí do sítnice. O nezapomenutelném, odvážném konci snad ani nemluvě. (08.01.2014)

Paul Verhoeven je klasa! Filmy z období 2. světové války mám obecně ve velké oblibě, ale zřejmě žádný nedokáže tak dokonale kombinovat zcela nesourodou řadu prvků. Je tu kýčovitost, zdánlivá lacinost, dynamičnost, prvoplánovitost, ale naopak i vážná nota, perfektní vizuální náboj, napětí, které by se dalo krájet, uvěřitelnost, romantika, hloubka, parádní akce, na co si vzpomenete. Před projekcí jsem se bál, aby to zase nebyla nějaká nudná bezpáteřní konverzačka, u které bych se ukousal nudou, ale pod našlápnutým Verhoevenovým vedením se moje obava velmi záhy ukázala jako vysoce bezpředmětná. Herecké výkony jsou parádní a konec, na který se člověk načeká, stojí za to! :) (21.07.2008)

Černá kniha je splněným snem pro všechny Verhoevenovy fanoušky, protože to není jenom "velké zúčtování s národní minulostí ala Tmavomodrý svět", ale i zúčtování s vlastními tématy a opakujícími se motivy._____ Kýčovitý úvod a závěr ustavuje postavu vypravěče, jehož přizpůsobené vzpomínky sledujeme převážnou stopáž snímku, a tak se zde mísí americký okázalý způsob vyprávění a evropským subitlnějším, fyzické a u Verhoevena skutečně bolavé násilí s estetizací. Verhoeven je pevně v kramflecích, nejdříve ustanoví žánrový model, aby ho detailem jako z laciného béčka naboural (scéna na lodi s detailem tváře jednoho z gestapáků apod.)._____ Neodpustí si četné náboženské reference (úvodních deset minut s Židovkou čtoucí Bibli, tvrzení o nutnosti být křesťan za druhé světové války ad.) a autocitace v hyperbolizované podobě ("zkoumání" výkalů a hrátky s ohanbí jako v Turks Fruit, úmrtí nebožsky hříšné postavy s pádem mrtvého těla do vody jako v RoboCopovi...), nechybí politicky zakuklená paralela s oglosováním snad každého nějak výrazného režimu minulého století (má oblíbená je hláška o kapitalismu) a geniální pohrávání si s fanouškovským očekáváním (tak ukáźe už Paul v mainstreamovém filmu ten penis v erekci, nebo si z nás jenom střílí - co to je pod tou peřinou?)._____ Možná ve výsledku nejlepší Verhoeven, skvěle odvyprávěný, fascinující od první do poslední minuty, s Carice van Houtenovou, která má charizma Audrey Hepburnové a sex-appeal Grety Garbo. Paul Verhoeven je Bůh, Černá kniha je boží a Rob Roy je kout._____ P.S.: Na projekci v rámci Ozvěn Febiofestu byla přítomna cca. 80-letá stará paní, která překvapivě vydržela až do konce, po čas závěrečných titulků zůstala sedět a byla z Černé knihy zjevně unešena. A pak že Verhoeven je jen pro mladý. :-) (07.04.2007)

Už druhý týden přemýšlím, co k tomu vlastně napsat. "Černá kniha" mě minula obloukem, zanechávajíc na mé duši stejný emocionální dopad, jako tvrzení NATO, že je v somálských vodách klid. Hlavní hrdinka coura, vedlejší postavy nezajímavé, napínavé scény jsem prožívala méně než čištění zubů a při dojemných pasážích vraždění či bezpráví byste v mém ošlehaném ksichtu marně hledali lítostivý záškub (nebo dokonce nadbytečnou vláhu v očích). Nejvýraznějším pocitem za celých dlouhých 145 minut byla chvíle zhnusení, kdy se v koupelně zjevil navýsost odpudivý nahatý nácek, to jsem si málem musela odběhnout ublinknout. Kde asi udělal soudruh Verhoeven chybu? Možná nikde, jak tak zírám na celkové hodnocení a komentáře spokojené většiny. Asi je chyba ve mně, tak teda dám aspoň 50% za snahu a zařadím si "Černou knihu" do poličky s dalšími tituly, které už nikdy nehodlám číst. (18.12.2012)

„Značka“ Paul Verhoeven se většinou pojí s dráždivými filmy, které si utahují z jakýchkoli konvencí, ať už jsou filmové, žánrové... nebo obecně společenské. Černá kniha jako většina z nich představuje pro většinu diváků klíčový problém už v tom, že lze jen velmi těžko určit jasné hranice, kde se nejschematičtější schémata překrucují nebo se stávají součástí promyšlenějšího systému a kde jsou bez nějakých dalších významů jednoduše využívány. Režisér sám vám to neřekne, a tak si můžete jen domýšlet. Cokoli si tedy v tomto textu přečtete, nemusí vůbec nic znamenat... ale je fajn myslet si, že by mohlo. ___ Členité vyprávění židovské hrdinky ve víru holandsko-nacistických konfliktů lze rozdělit na pět skoro stejně dlouhých částí, přičemž každá hází film do zcela odlišného žánrového pohledu. Mysleli jste si, že sledujete příběh o vyvražďování židů a jejich přesunu do bezpečí? Do 20. minuty možná... Je to snad tradiční válečný příběh o partyzánské válce? Do 45. minuty ano... Nebo promyšlená variace na Hitchcockova Pověstného muže, kde zadaná žena svádí padoucha v jeho domácím prostředí? Do hodiny deset! Akční podívaná jak z brakových románů? Jen po 94. minutu. Pak už jen hořké poválečné zúčtování... ___ Jde o pět odlišných žánrů, z nichž každý má své dobré a zlé rozestavěné jinak a nikdy si nemůžete být jistí, zda se to v následující „dvacetiminutovce“ zase všechno nerozhází. Tomu jsou ostatně podřízené i herecké výkony, které musí být dostatečně věrohodné a zároveň zpětně nenapadnutelné, když se z klaďase stane padouch a z padoucha klaďas. Zároveň vám film hned na začátku poví, že hrdinka přežije. U každé vyhrocené situace si tak můžete říct: Jak se z toho, k čertu, může dostat? A neshodí to film do nechutné žumpy plné splašek? Bát se o hrdinku? Ne tak často a ne tak moc (přežije!). O film. Ano, co chvíli. ___ Černá kniha sice těká mezi různými žánrovými světy, ale zároveň si neustále udržuje precizně vystavenou dějovou kontinuitu, kterou žádná další proměna stylu neroztříští, ale jen posílí dojem její promyšlenosti. Kamera neuhýbá před ošklivostí (násilí, odpudivý nacista pobíhající nahý po záchodech), šokantností (odbarvování ženského přirození), pietními obrazy (vyvraždění židů na lodi je natočeno krvavá přestřelka z Robocopa) nebo záměrnou laciností (násilně nasazené flashbacky, béčkové detaily padouchů). Je to film zákeřný, okouzlující, pokleslý, absurdní, plný protikladů... a místy strašně hořký. ___ Nelze pro něj vytvořit škatulku, ačkoli právě se škatulkami celou dobu s takovou rozkoší pracuje... a to je na něm krásné i zvrhlé zároveň. Přeberte si to, jak chcete. (23.04.2013)