Jjalbeun insaeng (4302~ )
Short Life (4302)
Recenze (6)
Dominantním prvkem působivého debutu jihokorejské režisérky An Kyung-lee je vytváření kontrastů, a to v rovině významové (zoufalá sociální situace hlavní hrdinky X reprezentace doby skrze oslavné komentáře z médií) i formální (barva x černobílé pasáže, čistě reflektující celky bez prostřihů do nitra situace x velké detaily znemožňující vytvoření si komplexní představy o prostoru, časté okamžiky odrámování a přerámování). Navíc je film prostorově (mizanscéna je kouskována neustálým využíváním zrcadel a jiných odrazových ploch) a narativně (chronologický příběh hlavní hrdinky roztínají černobílé narativní fragmenty z jiného času) tříštěn, takže proces sledování filmu vyžaduje mimořádnou pozornost, aby divák zejména v závěru pochopil, co se v tomto velmi málomluvném snímku vlastně děje a spolehlivě rekonstruoval fabuli. Tváří se totiž velmi čitelně, ale ve skutečnosti v sobě skrývá řadu tajemství a jeho chladně pozorovatelská pozice, kterou režisérka podle svých slov navazuje na snímky japonského režiséra Šoheje Imamury, ke všemu znemožňuje emocionální identifikaci s víceméně odpudivými postavami. Právě v místy problematickém sledování a enigmatičnosti některých momentů (obzvláště pak černobílých pasáží) však spočívá síla filmu, který by při standardním pojetí působil jako schematický a citově vydírající příběh o tom, že jedna žena měla těžký život a pozice žen v Jižní Koreji není nijak snadná. V této podobě se však doporučuji připravit na imamurovsky nezaujatou studii, kterou se vyplatí vidět... ()
Syrové nízkorozpočtové drama ze společenské periferie Koreje. Přestože jde hospodářství této země od 60. let nahoru, bída nejnižších vrstev se paradoxně nesnižuje. To je nám ukazováno na životě mírně zaostalé dívky od jejího narození v šedesátých letech až po současnost. Sociálně kritický snímek, který jasně ví, co chce říci ( pozitivní zprávy o zlepšující se ekonomice z rádia versus krutá realitac). Nese se v dokumentárním duchu, charaktery postav jsou utlumeny. To bohužel ubírá filmu na emocionálnosti a nemohu se zbavit dojmu, že dokument na stejné téma by byl mnohem přínosnější a zajímavější záležitostí...stejně tak, že podobný stav je i v mnoha jiných zemích. Ovšem podobných filmů zřejmě není nikdy dost a pokud pomůže upozornit na společensky závažné problémy, tak svou hlavní funkci pravděpodobně splnil... ()
Okrem Robom vypichnutych kladov a zaporov este stoji za zmienku ucinne kontrapunktne uzitie hudobnych motivov s dianim v obraze, ktore pre cloveka zbehleho v korejskych romokomoch je najmarkatnejsie v scene s Pachelbelovym "Canon in D Major". ()
Ukázka, že ekonomická prosperita země se nerovná šťastný život každého jedince a že v Koreji i přes radikální společenské změny postavení ženy zůstalo v podstatě stejné. Je to sice ušlechtilé téma, ale popsat tak dlouhý časový úsek (40 let) by si spíš žádalo několikaset stránkový román, rozhodně to ale nelze zachytit v devadesátiminutovém filmu. Výsledkem je film roztříštěný na spoustu epizodek, při čemž u mnohých jsem postrádal smysl. Nakonec jsem se v pomatené struktuře filmu ztratil nadobro. Snímek sice pečlivě oznamuje každý rok života hlavní hrdinky, do toho jsou ale vloženy blíže neurčené flashbacky. Ku prospěchu určitě taky nepřispějí nulové charakteristiky jednotlivých postav. Celkově velice špatný snímek, který nabízí snad jen doboru hudbu. Nebo se snad mělo jednat o nějaký filmový experiment - hlavolam? ()
Zklamání, nuda. Více se mi nechce psát. ()
Galerie (2)
Reklama