Wavelength

Legendární a dokonalý audiovizuální experiment! V duchu koncepce strukturálního filmu jsou zde výrazové prostředky převedeny na nosný prvek filmu. Sledujeme pokoj, dění v něm, zkoumáme jeho detaily a vše kolem se prostřednictvím různých filtrů, clon, pohybů kamery a zvukových efektů mění - až máme pocit, že námi viděný výsek reality nabývá podoby jakéhosi metafyzického uzlu, bez jasné vnější struktury, lokalizace a měřítka. Výsostně hypnotická záležitost a esenciální zážitek, zejména pro vnímavé jedince, kteří jsou fascinováni úžasnými možnostmi filmových výrazových prostředků a jejich způsoby zobrazování reality. Sledování pod vlivem omamných látek pouze na vlastní nebezpečí. Já jsem sledoval s čistou hlavou a i tak mně to víc než mocně strhlo. Pustíte a nemůžete odtrhnout oči dokud není konec. Paráda. 10/10 (16.05.2011)

Dynamika času a prostoru je u běžných filmů zřetelně pod nadvládou prostorového pohybu, Wavelength naopak představuje pokus o výstavbu filmové dynamiky na bázi času a trvání, zatlačujícího kamerou zarámovaný pohyb na osvobozující minimum. Toto minimum akce v záběru kamery je podřízeno času, který je vůči akci v něm zachycené velice asymetrický a hypertrofovaný, leč o to víc jsme schopni si vychutnat právě onen prostor, který kamera zabírá. Je tu tedy paradox: konvenční film se vším svým pohybem a střídáním prostorových lokací (a kde čas je degradován na médium, skrze nějž je pouze umožněna následnost děje a událostí) v posledku upozaďuje to, na čem staví, prostor a pohyb jsou jen mihotáním. /// Film je také zajímavý co se týče vztahu obsahu a formy. Rozšířená představa (k níž se jen málokdo přímo přizná, ale v praxi pomocí jí běžně myslí) pojímá obě dvě kategorie jako oddělené takřka autonomní prvky, přičemž kvalita výsledného uměleckého díla je určována kombinací obou dvou. Faktem však zůstává, že od jednoho ani druhého nelze ani na okamžik abstrahovat, jak nám ukazuje Wavelength = ono střídání barevných filtrů by se mohlo zdát jen jako formální finesa, avšak skrze něj se zásadně proměňuje naše vnímání celého prostoru a jeho detailů a hlavně svět za okny oné místnosti = samotný obsah filmu je spoluvytvářen formou. (19.12.2014)

Jeden dlouhý záběr na jednu stěnu bytu, kamera se postupně přibližuje k jednomu bodu a do toho se střídají různé filtry, takže vidíme, že se jeden obyčejný záběr dá brát ze spousty pohledů. Ok, to je hezký nápad na experiment, i s finálním "překvapením", ale kruci, proč tam je tak dlouhé nesnesitelné pískání? Vždyť ono je tam skoro celý film a díky tomu se na to nedá ani pořádně dívat, leda tak s vypnutým zvukem. Celkově to celý ten film naprosto kazí, přitom to mohlo být dost zajímavé, takhle je to nekoukatelné. Jestli se Snow snažil o Sharitse, tak to měl aspoň pořádně rozblikat, aby to tak fakt vypadalo, ale tohle je jenom zmršený experiment. Navíc docela pochybuji, že se o něj snažil... Navíc, Malcolm le Grice natočil podobný film, ve kterém ukazuje možnosti, jak může působit obraz (nebo dokonce i zvuk), použil do toho námět z Luimérovy grotesky a shrnul to do ani ne 20 minut. A je to mnohem, mnohem zajímavější a lepší jak tohle. 2* (30.03.2019)

Pohľad do života jednej izby alebo Zväčšenina pre fanúšikov experimentu. Miestnosť so štyrmi oknami pôsobí dojmom pulzujúceho organizmu s meniacimi sa farbami, ruchmi a svetlom. Pri troche fantázie uvidíme, že tento priestor má aj oči, nos a ústa. A že majú čo povedať! Práve ústa totiž postupne nadobúdajú tvar obrázku na stene, ktorého stále detailnejšie kontúry sa ku koncu tiež prebúdzajú k životu. Podnetné dielo, hoci nálady a farebné ladenia sa nemenili len v zobrazovanom priestore, ale i v mojom vnútri: po úvodných minútach som mal pokušenie vypnúť, aby som zhruba v prostriedku nadobudol pálčivú potrebu opätovného videnia tohto fascinujúceho zážitku, a ku koncu si túto potrebu zase rozmyslel "vďaka" neznesiteľne monotónne kvílivej melódii záverečných minút. 70% (24.05.2008)

Experimentální film tvořený jedním 45minutovým záběrem. Kamera je umístěna proti oknům potemnělého pokoje, za nimiž - jak můžeme soudit podle hluku a míhajících se střech projíždějících náklaďáků - okolní svět čile žije. V pokoji naproti tomu panuje blažený klid. Během minut se za pomoci mnoha filtrů předvede v tisíci a jedněch šatech a dá nám poznat, kolik rozličných tváří může mít obyčejný... pokoj. Jednou je doprovází hlomoz projíždějících automobilů, pak dlouhé minuty podivné hučení a po jisté chvíli jsem si uvědomil, že to, co pomalu se k oknům přibližující kamera sleduje, je jeden z obrazů pověšených na zdi mezi dvěma okny. Jen tak mimochodem, jako by se to filmu (a ani pokoje) vůbec netýkalo, se v záběru přihodí několik drobných událostí a pomalu vše dospěje k trochu překvapivému konci...... Ale možná se ke mně dostala jen tak nekvalitní verze, že si všechny ty hrátky s barvami, zvuky a atmosférou namlouvám a autorem nebyly vůbec zamýšleny. :-) (02.01.2008)