Horobicheuleul wihayeo

Když už je tu ve spojitosti se snímkem zmíněn Marathon, tak dle mého soudu My Piano jeho kouzla a emociální čistoty zdaleka nedosahuje, ač se o to v druhé polovině všemi silami snaží. Tím pádem ze snímku trčí přílišná schématičnost a ne právě ideální výkon představitelky hlavní ženské role, jež si mé sympatie získat nedokázala, natožpak mou důvěru v silné pouto mezi ní a malým Gyung-minem. Tudíž okamžik, kdy Gyung-min u klavíru pronese onu památnou větu, a divák by měl být automaticky dojat, mé slzné kanálky nechal v klidu. Na My Piano se poměrně hezky dívá, to je bez debat, ale pod líbivou slupkou neskýtá onu vzácnou symbiózu herecké chemie, dojemného lidského příběhu, křehkého podání a několika silných scén, jež povyšuje takový Marathon na nádherný, očišťující zážitek, na který se nezapomíná. My Piano nejde do hloubky, ale jen kousek pod povrch. (02.01.2007)

Nadherny, emocionalne cisty film s podobnym dopadem celkove krehkosti a neuchopitelnosti, jakou pred rokem a pul na celem svete vyvolal Marathon. Spolecneho nemaji tyhle dva filmy snad temer nic, od zakladu se ubiraji kazdy svou vlastni cestou, ale presto spolu sdileji tu nejdulezitejsi vec ze vsech. Kouzlo, ktere dojima a bere dech, zavan lidskosti, ktera zastavuje srdce pod privalem beznych a v nasem svete realnych emoci, ktere nicim vyjimecne nejsou, jsou jen pro kazdeho uchopitelnym a pochopitelnym pocitem, kteremu se uz staci jen otevrit. (10.08.2006)

Marathón jsem sice prozatím neviděl, takže nemám šanci srovnávat, to mi ale nebrání vpálit pianu hodně silné 4 hvězdy. Jak je krásným korejským zvykem kořenit filmy dětským prvkem, tak tady ona dětská ingredience sedla výborně a Ui-jae Sin si zaslouží víc než jednu pochvalu. Psychický nalomený chlapec, který si nese bolest v srdci ze ztráty svých rodičů, objeví díky nově přistěhované učitelce lekcí piána (Jeong-hwa Eom) novou lásku – hru na piáno. Je krásné sledovat jak se vyvíjí vztah křehké učitelky a rošťáka z ulice pod líbeznými tóny vždy přítomného piána a zda se jejich cesty spojí, nebo naopak navždy rozdělí díky výjimečnému nadání rošťáka… A mám takové tušení, že napodruhé si u mě ten syčák vybrečí hvězdu navíc! (04.05.2007)

Je to dosť dobrá hudobne ladená dráma. Má veľmi dobrý príbeh o žene, ktorá zo všetkého najviac miluje hru na klavír, s ktorým aj chcela dosiahnuť veľký úspech, ale nepodarilo sa a zatiaľ čo jej priateľky v tomto umení dosiahli to, čo chceli, ona sa rozhodne založiť si aspoň malé štúdio, kde bude učiť malé deti. Čoskoro sa zoznámi s neposlušným a drzým chlapcom, ktorý jej robí len problémy, ale časom zisťuje, že má skutočný talent a práve on by jej mohol pomôcť stať sa uznávaným človekom. Ale oboch čaká aj dosť problémov. So spracovaním som dosť spokojný, síce v tomto filme ani nemá čo výraznejšie prekvapiť, väčšinu času ide v štýle podobne ladených filmov, ale všetko je zvládnuté výborne, veľmi dobre sa na to pozerá už od začiatku, hlavná hrdinka sa snaží napriek problémom postaviť na nohy a aspoň čiastočne si splniť svoj sen, takže sa jej nedá nefandiť, postava chlapca je zase spočiatku takmer až odporná, ale očakávane sa to začne postupne meniť, a tak sa čoskoro už dá fandiť aj chlapcovi kvôli ťažkej životnej situácii, bavila ma aj ijej snaha preraziť, zvládnutá je aj výraznejšie dramatická záverečná tretina a páči sa mi aj úplný záver. Čo sa týka hudobných scén, v tomto filme nemajú až tak moc priestoru, ale pár klavírnych piesní poteší a pre potreby filmu to stačí. Herecké obsadenie je výborné, moja obľúbená Uhm Jung-Hwa v hlavnej úlohe, bavil ma aj večne smejúci priateľ Park Yong-Woo, časom aj postava chlapca a dobre zvolené sú aj zvyšné vedľajšie postavy, hlavne priateľka hlavnej hrdinky. Réžia a technická stránka sú výborné, síce sa nepostarajú ani o jednu nezabudnuteľnú situáciu, ale stále si udržia veľmi výrazný nadštandard. Síce táto tématika neponúka potenciál pre plné hodnotenie, ale inak tomu ani nemám čo vytknúť, po všetkých stránkach kvalitná práca. 79% (24.10.2012)

Kladem My piano je rozhodně podání vztahu učitelky s malým chlapcem (chtělo by se skoro říci spratkem, aspoň tedy ze začátku...) - žádné přeslazené nevinné sbližování. Ti dva si navzájem ubližují a přesto si k sobě najdou cestu. Navíc postava učitelky není žádná milá trpělivá paní, ale roztěkaná ženská s rodinnými problémy, které její sen protekl mezi prsty a ona si to chce vykompenzovat na zázračném dítěti. Když bude mít úspěch on, ona slízne smetanu... Jen velmi pomalu si začíná uvědomovat, že jsou si oba tak blízko. Jinak na moje gusto bych vynechala závěrečný koncert. Otevřený konec by My Piano slušel víc. (05.01.2008)