Horobicheuleul wihayeo

Je to dosť dobrá hudobne ladená dráma. Má veľmi dobrý príbeh o žene, ktorá zo všetkého najviac miluje hru na klavír, s ktorým aj chcela dosiahnuť veľký úspech, ale nepodarilo sa a zatiaľ čo jej priateľky v tomto umení dosiahli to, čo chceli, ona sa rozhodne založiť si aspoň malé štúdio, kde bude učiť malé deti. Čoskoro sa zoznámi s neposlušným a drzým chlapcom, ktorý jej robí len problémy, ale časom zisťuje, že má skutočný talent a práve on by jej mohol pomôcť stať sa uznávaným človekom. Ale oboch čaká aj dosť problémov. So spracovaním som dosť spokojný, síce v tomto filme ani nemá čo výraznejšie prekvapiť, väčšinu času ide v štýle podobne ladených filmov, ale všetko je zvládnuté výborne, veľmi dobre sa na to pozerá už od začiatku, hlavná hrdinka sa snaží napriek problémom postaviť na nohy a aspoň čiastočne si splniť svoj sen, takže sa jej nedá nefandiť, postava chlapca je zase spočiatku takmer až odporná, ale očakávane sa to začne postupne meniť, a tak sa čoskoro už dá fandiť aj chlapcovi kvôli ťažkej životnej situácii, bavila ma aj ijej snaha preraziť, zvládnutá je aj výraznejšie dramatická záverečná tretina a páči sa mi aj úplný záver. Čo sa týka hudobných scén, v tomto filme nemajú až tak moc priestoru, ale pár klavírnych piesní poteší a pre potreby filmu to stačí. Herecké obsadenie je výborné, moja obľúbená Uhm Jung-Hwa v hlavnej úlohe, bavil ma aj večne smejúci priateľ Park Yong-Woo, časom aj postava chlapca a dobre zvolené sú aj zvyšné vedľajšie postavy, hlavne priateľka hlavnej hrdinky. Réžia a technická stránka sú výborné, síce sa nepostarajú ani o jednu nezabudnuteľnú situáciu, ale stále si udržia veľmi výrazný nadštandard. Síce táto tématika neponúka potenciál pre plné hodnotenie, ale inak tomu ani nemám čo vytknúť, po všetkých stránkach kvalitná práca. 79% (24.10.2012)

Kladem My piano je rozhodně podání vztahu učitelky s malým chlapcem (chtělo by se skoro říci spratkem, aspoň tedy ze začátku...) - žádné přeslazené nevinné sbližování. Ti dva si navzájem ubližují a přesto si k sobě najdou cestu. Navíc postava učitelky není žádná milá trpělivá paní, ale roztěkaná ženská s rodinnými problémy, které její sen protekl mezi prsty a ona si to chce vykompenzovat na zázračném dítěti. Když bude mít úspěch on, ona slízne smetanu... Jen velmi pomalu si začíná uvědomovat, že jsou si oba tak blízko. Jinak na moje gusto bych vynechala závěrečný koncert. Otevřený konec by My Piano slušel víc. (05.01.2008)

Nemohu si pomoci. Připadne mi být režisérsky ne zcela dotažené. Přitom se jedná o film, který dokázal jednu zajímavou věc - žádná postav mi vlastně není sympatická, všechny mě nějakým způsobem lezou na nervy, ale přesto je vzájemná chemie taková, že není nepříjemné se na celek dívat. Kdyby byl film v některých místech méně "zkratkovitý", kdyby některé z postav byly alespoň trochu "logičtější" (úplně nejlépe nakonec vychází majitel pizzerie), kdyby byl konec zpracován trochu lépe (nevím konkrétně jak), hodnotil bych výš. Mrzí mě. Ani pěkná (a místy možná i geniální) klavírní hudba s tím nic neudělá. (15.03.2011)

Filmy, kde se vyskytuje klasická hudba mám rád, tenhle není vyjímkou, i když bych první půli spíše viděl jako průměrnou, kterou vyzvedávají jen scény hraní na piáno. Druhá půle už je poměrně lepší, ale závěr je nádherný, kdy při závěrečné scéně hraje dospělý Gyung-min Rachmaninova a jednu z nejlepších věcí vůbec, koncert pro klavír č.2, jen škoda, že Moderato tam není v plné délce, ale tahle scéna a scéna s umírající babičkou, která Gyung-mina ošklivě tituluje, i když je těžce nemocná, ale samozřejmě to dělá s určitým záměrem plus samozřejmě pianní competiton, dělá z tohodle snímku krásný film. Za mě 80% (25.11.2010)

Když už je tu ve spojitosti se snímkem zmíněn Marathon, tak dle mého soudu My Piano jeho kouzla a emociální čistoty zdaleka nedosahuje, ač se o to v druhé polovině všemi silami snaží. Tím pádem ze snímku trčí přílišná schématičnost a ne právě ideální výkon představitelky hlavní ženské role, jež si mé sympatie získat nedokázala, natožpak mou důvěru v silné pouto mezi ní a malým Gyung-minem. Tudíž okamžik, kdy Gyung-min u klavíru pronese onu památnou větu, a divák by měl být automaticky dojat, mé slzné kanálky nechal v klidu. Na My Piano se poměrně hezky dívá, to je bez debat, ale pod líbivou slupkou neskýtá onu vzácnou symbiózu herecké chemie, dojemného lidského příběhu, křehkého podání a několika silných scén, jež povyšuje takový Marathon na nádherný, očišťující zážitek, na který se nezapomíná. My Piano nejde do hloubky, ale jen kousek pod povrch. (02.01.2007)