Mé druhé já

Tak tohle jsem dokoukal, jen abych se ujistil, že to skončí tak, jak jsem si myslel. Takový hloupý a předvídatelný blábol s Jodie jsem už dlouho neviděl. A od odpadu to zachránila jen ona a relativně civilní kamera a způsob vyprávění. Jenže scénář opět posílá příběh do kytek a nemyslím tím jen logické kopance, ale i celkovou hloupost. Kolikrát se člověk dostane do nějaké obdobné nebezpečné situace, jako ona? Jednou, maximálně dvakrát? Pochybuju, že by je potkávala na každým kroku a to ještě úplnou náhodou. Ani jednání detektiva Mercera není moc reálný, k závěrům dochází spíše skokově bez nějakého důvodu a má až neuvěřitelně "dobrý" šestý smysl a policejní čuch, který mu říká, které verze spáchání zločinu se má držet. Ve výsledku se to tak stává jen nenápaditou slátaninou, kterou umocní jen finální nedůvěryhodná "katarze" hlavní hrdinky a trapné sympatizování od zákonem impotentního policejního detektiva, který chce, ale nemůže. (01.03.2012)

"Chodím teď po ulicích. Nacházím místa a věci, o kterých jsem vůbec nevěděla. Ale nacházím já je, nebo ony nacházejí mě?" Jodie po nějakých 31 letech převzala štafetu od de Nira a natočila svého vlastního Taxikáře zkříženého s Přáním smrti (ve stejném roce jako Wan natočil Rozsudek smrti). Otázka zní, nakolik je to téma dnes aktuální oproti 70. letům, kdy v New Yorku skutečně explodovala pouliční kriminalita a scénář se opírá o křečovité náhody (Jodie se krátce po vraždě svého přítele stane svědkyní jiné vraždy a musí se bránit, detektiv vyšetřující její řádění a shodou okolností ji poslouchající v rádiu) a naivní symboliku (závěr s tunelem). Naštěstí vigilantské téma v kombinaci s osobní ztrátou bylo, je a vždycky bude ohromně silné samo o sobě a řada drobností mě tu potěšila, takže za 80%. A ano, mám velmi rád jak Taxikáře, tak Přání smrti. (30.10.2007)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Půdorys, na kterém se příběh odehrává, je zkušeným cinefilům důvěrně známý ze staršího thrilleru Přání smrti s Charlesem Bronsonem coby nekompromisním mstitelem v hlavní roli, který čistí ulice velkoměsta a šetří daňovým poplatníkům peníze za soudní a vězeňský systém. Jodie Foster je o poznání tvárnější charakterní herečka s podstatně větším hereckým rejstříkem než Bronson. Mé druhé já má navíc poněkud komplikovanější scénář než někdejší předloha, která se záhy stala únavnou monotónní sérií pouličních poprav. Na druhou stranu problematický morální rozměr snímku, kdy hlavní postava ve jménu vlastní bolesti, strachu a pochybného práva na satisfakci v sobě koncentruje pravomoci žalobce, soudce i popravčího, tady nemizí a je jen škoda, že scénárista a režisér nenašli odvahu svou hrdinku dovést až k trpkému konci. Celkový dojem: 60 %. (05.02.2014)

Po dloůůůhé době pořádnej thriller... Událost, která se přihodila hlavní postavě, se může v dnešním světě stát komukoli z nás a myslím, že si to pořád dost lidí neuvědomuje. Dokáže člověk hnaný pomstou udělat věci, kterých by dříve nebyl schopen ? Na tu otázku Vám Jodie Foster odpoví v tomto napínavém příběhu.... 80 %. (23.04.2009)