Mé druhé já

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Až nepřirozeně pomalý příběh táhne svým výkonem nahoru Jodie Foster. Občas jsem si říkal, jestli se člověk může do takových situací dostat i v reálném životě. Zřejmě ano, ale řešit je stejně kontroverzním způsobem jako hlavní hrdinka už běžný člověk nemůže. Těžko předvídatelný film, který však místy dost nudí, graduje v netradičním závěru. (30.03.2010)

Veľmi zaujímavý, netuctový thriller tak trochu v tradícii Scorseseho Taxikára. Psychologická štúdia emocionálne zlomeného človeka a jeho extrémistickej reakcie na strach z okolitého sveta i zo seba samého. Neil Jordan bol výbornou voľbou. Len škoda toho debilného záveru. (17.03.2008)

Jodie Foster by si měla lépe vybírat scénáře. Po Tajemném létu si totiž opět vybrala scénář, který má možná dobrý námět, ale jinak je to blbost. Navíc Jordan to celý natočil zcela průměrně a tak to celý táhne kupředu Jodie Foster, která opět exceluje. A taky jí pomáhá Terrence Howard, který se vedle ní rozhodně neztratí. Jinak je to ale zcela průměrný thriller. (20.01.2008)

Pro mě bylo sledování docela zajímavým experimentem. Dopoledne jsem se dívala na originální znění, to mě nijak zvlášť nenadchlo, ačkoliv jsem byla takřka v očekávání. Večer potom vysílání s dabingem. To by mě přímo odradilo, kdybych neznala originál. Film, který je takovýmhle způsobem založen na hlavní hrdince a emocích, které vyjadřuje hlasem, je přímo hřích dabovat! Nicméně poznámky některých kolegů o tom, že film působí tak nějak komiksově, jsou dost na místě. A ten pocit je zase nemístný. (22.05.2010)