Vyhoštění

Hrozitánská sprostota, tahle Izgnanie - bezprizorně podlá, trapně bezpáteřní! Co Zvjagincev udělal - aby mu za to rarach hromádku svou na hlavu uštedřil, amen! -, je to, že svůj film vzal a proložil jej kanonickými scénami z Tarkovského opusů. Nic tomu neubírá, že je sám natočil, protože jsou bezesmyslu opsané a s vlastním materiálem Zvjaginceva nikterak nesouvisí. To znamená, že tu máme hypnotickou dálniční jízdu gigantickým dopravním bludištěm ze Solarisu, „poslední“ dům z Oběti, vyhoštění z Nostalgie, pro změnu elegickou jízdu po zbytcích civilizace ležících pod vodou ze Stalkera, měkkou, trochu mdlou a syté barvy postrádající stylizaci zamračeného počasí ze Zrcadla, hustou (ve smyslu plochého rozptýleného světla) atmosféru, oheň, déšť, vodu v různých skupenstvích, sekvenční jízdy kamery ve velkých celcích, založených více na kompozici než na osvětlení (o Tarkovském je dobře známo, že na světlo kašlal, Nykvistovi trvalo půl Oběti, než to pochopil) atp. Jaký má ale proboha smysl vkládat mezi vlastní deseti-minutové záběry pěti-minutové záběry z Tarkovského, které očividně přesahují kontext Izgnanie, který je příliš slabý, než aby je unesl, a příliš odlišný, než aby je do sebe přijal a integroval? Izgnanie, mimo morální prohnilost, je film zoufale nekoherentní, nedějový, atmosféru drží jen v některých příznakových, vyloupených scénách a připomíná více disertaci dávající najevo Zvjagincevovu obeznámenost s kinematografií než originální snímek. Proto chápu Izgnanii jako vtip studentského režiséra, jako absurdní angažovanou reklamu spiritualismu kameňáckého typu. Pokud někdo nemá problém s tím, jakým způsobem používá Zvjagincev filmový, převážně malířský výrazový prostředky Tarkovského, nemůže přejít, jak s nimi nakládá. Zvjagincev v důsledku toho, že nezná Filozofii dějin, kde Hegel na známém místě vzpomíná, jak prý může úzkoprsé zaujetí pro privátní mravnost zabránit pochopení velikých zjevů historických, tahá do děje neustále rodinný traumata a obtěžkává diváka profánními problémy. Touto nepříjemnou infekcí, zcela cizí mýtotvůrci nejvyšší třídy Tarkovskému, byl prorostlý už Návrat. Vše, co je k tomu zapotřebí říct, je proto toto: vážený pane Zvjagincev, ať je váš film z technického nebo estetického hlediska takový nebo makový, určitě byste měl navštívit psychiatra, protože existuje možnost, že jste duševně nemocný, a taky byste se měl poradit s právníkem, protože je pravděpodobné, že na vás někdo podá žalobu. Ne proto, že jste to natočil, ale proto, že jste to záměrně naaranžoval. Stranou toho byste možná měl uvažovat o kariéře v oboru, kde se skutečný, nejenom estetický sadismus oceňuje. Jako např. zvláštní vyšetřovatel u CIA. ____ Na celou tuhle lapálii je ovšem nutno se podívat z větší výšky, poněvadž se nám tu přímo před očima odehrává klíčový rozpor v samotném ontologickém středu umění a jakékoliv unáhlené závěry by nás mohly o tuto o emfatickou pointu připravit. Kinematografie představuje jakousi obrovskou mapu příběhů a postupů, z níž filmaři od počátku čerpají, či lépe řečeno recyklují staré nápady a vyjadřují je novými způsoby. Hovoří se například o 35 dramaturgických situacích, o deseti syžetových modelech, podle Bély Tarra jsme všechno podstatné řekli v Bibli apod. Tato kinematografická mapa je ovšem umenšována o kanonické scény, které po jejich mistrovském zvládnutí nelze zopakovat, protože jejich znovupoužití by bylo kritiky a diváky ihned odhaleno – například valčík vesmírných korábů z 2001, některé matrixovské scenérie nebo jmenované sekvence z Tarkovského děl není možné bez následků imitovat, nepočítáme-li druhořadé parodie, což je přesně ten důvod, proč bude Sokurov navždy žák, seč by se na hlavu stavěl. Tarkovskij na nás, diváky i filmaře, uvalil neodčinitelnou kletbu, protože vymazal z kinematografické mapy pořádný kus území, což neříkám jako nějakou zastarale romantickou poklonu mistrovi, nýbrž jako odhalení jistých principů a zákonitostí, jimiž se umění řídí. Jakmile má dílo nějaký styl, lze ho napodobit. Ale napodobit Stendhala, Matisse či Flahertyho ještě předtím, než dosáhli úspěchu, znamená prostě být Stendhalem, Matissem či Flahertym. (08.08.2010) (méně) (více)