Vyhoštění

Peklo ve ztrátě spojení - tíživé, jako by na vás hodil deku... Každé vyhoštění je dlouhodobě neúnosné, ale to ze srdce je jasně nejhorší. Ponuré drama s neřešenou předehrou a tragickou dohrou nezapře svůj původ - bezvýchodnost situace konejšená spojenectvím s přírodou - vane vítr, šumí stromy, zpívají ptáci, bubnuje déšť... podobně, jako v mnoha jiných filmech... ale pravděpodobnost, že vás tvůrci tyto úkazy donutí vnímat opravdu intenzivně, je v porovnání s ruskou poetikou dosti mizivá... například scéna s oživením potůčku za deště je překrásná a očišťující, zvlášť v kontrastu s naturálním duševním utrpením, které na vás, v interiérech vytuněných těžkou melancholií, dopadá a společně s depresivním duněním hudby nutí až k fyzické účasti. Ale stejně, jako při Návratu, i tentokrát postrádám červenou nit k orientaci mimo hlavní děj. Na nedořečenosti s filozofickými průniky nejsem stavěná a co ve své těžkopádnosti nepochopím přímou cestou, mě neuspokojí, kdo si ale rád dělá z hlavy pařník s vědomím, že úrodu stejně nesklidí, bude patrně unešen. Mně musí na tři hvězdy postačit prožitek z vjemů. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (02.04.2015)

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Mám tolik rád tuhle ruskou drsnou školu... Brácha tahá bráchovi kulku z ruky na gauči v pokoji a přitom spolu několika málo slovy poklábosí o životě, sterilizace nástrojů proběhne letlampou a špiritusem a špiritusu si cvakne i pacient namísto narkózy... Skvostný začátek. A skvostný celý film. Vynikající herci, scénář, dialogy, kamera. Fantastické lokace! Těžkotonážní filmový projektil ruské syrovosti a spolehlivý katalyzátor existenciální depky, tzn. jsem opojený a v mírné euforii. Snad ještě intenzivnější a hlubší zážitek než Zvjagincevovo předchozí Vozvraščenije, a to je co říct. Leckterý divák si možná v plné síle uvědomí, že k silnému filmu není zapotřebí, aby herci mleli a plkali a žvanili jednu větu za druhou a aby kamera skákala na všechny strany a střihač freneticky stříhal a režie nás omračovala bombastickými triky a bombastickou výpravou a bombastickou (nebo jakoukoliv jinou) hudbou a podobně. Za jeden z vrcholů filmu považuju rozhovor Aleksandra a Marka v autě u nádraží - tahle krátká a prostá scéna je taková nenápadná, ale zároveň zatraceně hluboká sonda do pověstné ruské duše. (04.06.2015)

Velká škoda, že Andrei zatím nenatočil více takoých filmů, protože i Vyhoštění je pro mě naprosto špičková záležitost. Určitě podobný rukopis, jako u Návratu. Naprosto skvělá kamera, dlouhé záběry na přírodu, dlouhé záběry, kde se moc nemluví a ani to není potřeba. A pak je tu příběh. Příběh o krizi jedné, navenek celkem spokojené rodiny, která ale zdaleka není tak štastná, jak to na první pohled vypadá.... A dál je potřeba jen pochválit všechny herce za výbornou práci a doufat, že třetí reřisérův film, na který se chystám a to Jelena, bude stejně dobrý, jako jeho předchozí dva. To bych si opravdu moc přál. (03.02.2015)

Izgnanie je možno slabší ako Vozvraščenie, zato obsahuje jeden z najzaujímavejšie vložených flashbackov, ktorého začiatok a koniec nechá diváka (začiatok kľudne aj niekoľko minút) v úžasnom zmätku. Toho Tarkovského tam zas tak veľa nieje, hlavne dĺžka záberov je v porovnaní s filmami tohto ruského génia celkom svižná. Áno, je tam dážď, ošarpaná stará budova, človek a príroda, ale s výnimkou toho "vodového" záberu (ktorý považujem za asi najúchvatnejší z celého filmu, najmä keď si na kanci uvedomíme, že sme "čosi" podliezli) som si nič nevšimol. Žiadny skutočne dlhý záber. Problémom je trochu prestrelená stopáž, minimálne takých 20 minút by som tomu ubral. Filmy Andreja Zvjagintseva sú však predovšetkým živnou pôdou na rozmýšľanie po ich skončení, hľadanie skrytých významov, porovnávanie s inými interpretáciami podobne postihnutých jedincov na imdb a podobne. Návrat ma takto bavil cca mesiac, pričom po druhom pozretí túžba odhaliť pravdu neutíchla, skôr naopak. A keď si uvedomím, že nejaký duchovný rozmer som si absolútne nevšimol a Verinu reč pred koncom nepochopil, je mi jasné, že v prípade Vyhostenia som len niekde na začiatku. (28.02.2008)