Vyhoštění

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

The Return je sice minimálně o třídu výše a tento snímek rozhodně nedosahuje jeho kvalit, ale i tak se jedná o hodnotný a zajímavý počin. Ona alegorická a náboženská symbolika je z filmu celkem patrná, ale divákovi není nikterak zbytečně vnucována. Místy se ale setkáme s nevysvětlenými myšlenkovými pochody, tradiční komunikace mezi postavami zde také není příliš zastoupena (což může velkému množství diváků značně vadit), dialogů je ve filmu minimum a 150 min stopáž je přeci jen zbytečně nafouklá. Jako v případě Zvyagintsevova debutu se i v Izgnanie může člověk kochat výborným technickým zpracováním, především hra světel a stínů spolu s kamerou, za kterou opět stojí Mikhail Krichman je působivá. Andrey Dergachev svými temnými tóny sice podtrhuje jen některé pasáže filmu, ty však dávají tušit, že se chystá něco zlověstného. Zvyagintsev sice trochu klesnul, ale má slušně našlápnuto natočit něco pamětihodného a tak nezbývá než věřit, že se mu to jednoho dne podaří a my budeme u toho. (7/10) (26.07.2008)

Dokonalé filmové remeslo a zároveň silné koncepčné ohliadnutie sa za znamenitou tvorbou velikána Andreja Tarkovského, ktorého diela sú hodné prepáliť ti mozog kompletne na sračky. Po drsnom debute Návrat a pred úplným upísaním sa tvorbe výnimočných sociálnych drám a kritík mapujúcich život v kontemporárnom Rusku sa vo Zvjagincevovej filmografii objavil atypický kúsok – súčasný Tarkovskij vol. 2 so všetkými obsahovými & vizuálnymi atribútmi prítomnými alias trojhodinová odysea o "vyhnanstve" a rozklade rodiny/manželstva s absolútne strhujúcim Lavroněnkom v hl. role, s pomaly formujúcim sa rež. štýlom slow cinema so zameraním sa na dlhé zábery, minimalistickými tónmi Dergačeva, no najmä tým pre oči podstatným – kameramanský maestro Kričman na trón... ♪♫ (x) (17.5.2019) (25.11.2022) (25.11.2022)

Pocta Tarkovskému na Zvjagincevov spôsob. Je to podobné filmu Návrat, no toto je dvojnásobne smutné, chcieť po žene potrat, tak to je zlé, deduško z filmu Ostrov by ho asi vymlátil palicou po kotrbe. Ale následok na seba nenechal dlho čakať. Dosť dlhé, myslím, že to mierne prehnali, možno sa mali viac sústrediť na detaily. Skôr než drsné a depresívne je to nudné a prázdne, teda emócie, ktoré to má vyjadrovať, to podľa mňa má len z časti. Mne to však silnejšiu emóciu, silnejšie poučenie, niečo hlbšie nedalo. (14.06.2013)

"Chceš zabiť?, zabi, bude to správne...Chceš odpustiť?, odpusti , bude to správne..."Trailer povie viac ako 100 recenzií, takže neviem, prečo tu chýba. Krásny film, Ocenenie Zlatá palma sa nemýli...Nádherná práca s kompozíciou obrazu, ktorá v niektorých momentoch, hlavne v spojení s úžasne hypnotickou hudbou dosahuje až magické účinky. Režisér Zvjagincev si dáva načas, nikam sa neponáhľa a mne to pomalé tempo nevadilo, práve naopak. Hypnotizovalo ma... Akonáhle sa dopracujeme k téme nemanželského dieťaťa a "nevery", divák dychtivo očakáva, čo bude nasledovať. Budú sa diať veci a nič nie je také, ako sa na prvý pohľad zdá...Herecky výborne obsadené, Lavronenko je vážne talent a snáď sa s režisérom stretne aj do tretice. U mňa Zvjagincev po vysoko hodnotenom Návrate opäť zabodoval a súhlasím s názormi, že patrí medzi najtalentovanejších ruských režisérov. 90%. (17.09.2012)