Gaeullo

Po všech těch asijských romancích, co už jsem viděl, jsem si říkal, že už mě nepřekvapí a nedostanou do kolen.. a zase se jim to povedlo.. Nádherný příběh o lásce a ztrátě, o vzpomínkách a cestě, která svedla dohromady dva lidi osudově poznamenané stejnou tragickou událostí. Tak jemné, křehké, tak dojemné a přece tak civilní, tak nepodobné ničemu z těch křečovitých hollywoodských cajdáků.. (14.07.2009)

Snímek je sice v dosti ponurém duchu, dávající na odiv tu trochu lásky, co v něm ještě zůstala. Zároveň ale i ukazuje, jak se vyrovnat s nepřízní osudu. A co se všechno může stát, vydá-li se člověk na již zmapovanou cestu, která dopadne jinak, než sám předpokládal. Co to je vlastně definice náhody, jak funguje podstata děje ve filmech, proč je to tak poutavé, vzbuzuje v divákovi ten správný pocit mrazení a nechává jej u obrazovky, dokud nepadne poslední klapka? To je právě to, oč tu běží. Díky tomu jde fakt o neuvěřitelně komplexně vyprávěný film, byť možná komornějšího rázu. Jeho soustředěnost na flashbacky dává vzpomenout na o něco starší Slzy lásky na konci světa, tím se to začíná prolínat metaforami a výsledné finále nemůže zklamat. A jak jsem z toho byl poté konsternován a šokován. A to mi prvně činilo potíže se na to dále dívat. Zejména k výhradám příběhu a ztrácení se v některých postavách. Pak mi nicméně došlo, že je nutné ty dvě sympatické ženy nějak odlišit a soustředit se na jejich rozdílný účes. Tím to bylo rázem o poznání snazší. Nádherné lokace, vykreslení beznaděje. Jen tak si bloumat, být zahleděn do sebe, nic a nikoho nevnímat. Koneckonců, tohle by poznamenalo asi každého. Zase jednou film, kterému se to povedlo. Mě dojmout, dát i závěrečné titulky, poslechnout si tu úchvatnou melodii. O další můj oblíbený počin z Asie v profilu navíc. Tyckinovi děkuji. (27.06.2021)

V podvecer 29. 6. 1995 se vlivem spatne statiky a nekvalitnich materialu zritilo jedno z nejvetsich obchodnich center tehdejsiho Seoulu - Sampung-baekhwajeom. Vsech pet pater se behem mene nez dvaceti vterin sesulo na temer 1500 lidi, kteri byli tou dobou uvnitr. Katastrofa si vyzadala pres 500 obeti a dalsich 937 lidi bylo zraneno. Svet pozdeji obletla jak zprava o zachranene korejske herecce Pak Seung-hyeon, ktera bez jidla a piti vydrzela nazivu celych 17 dni zavalena pod troskami budovy, ale take vypoved pani Ha, ktera v obchodnim centru v prizemni casti provozovala obcerstveni. Celou udalosti byla velmi poznamenana, pri sebemensi vzpomince na to, co prozila, propukala v plac a vzlykot a projevovala znamky paniky. ~ Ve svetle techto udalosti vzniklo Kaŭllo, milostny pribeh o hledani smireni. (skutecna udalost, ne obsah filmu)9/10 (21.01.2007)

Jestli si něco v tomto snímku zaslouží obdiv, pak jsou to opravdu nádherné (nejen) přírodní scenérie, zejména ty podzimní jsou vysloveně pastva pro oči. Jelikož jsem před zhlédnutím nečetl obsah, dosti mne zaskočil zlom v průběhu filmu, ale to jeho kvalitě nijak neubližuje, půbavná děvčata nechybí, hezky se zde mixuje romantika, drama a nádhernou přírodou i překrásnými chrámy podpořená poetika, hudba k tomu skvěle sedí, takže ač to může znít trošku paradoxně, i přes kruté hlavní téma pro mne tento snímek působil jako balzám na duši. (21.10.2017)

Dramatické, romantické, bolestivé, plné vzpomínek, neštěstí kontrastující s krásnou přírodou, porozumnění, smíření se s osudem. Moc pěkné to bylo. Tragický příběh o nešťastné smrti snoubenky Min-joo a setkání se s osobou, která byla v osudovou chvíli ve stejném čase a stejném místě s milovanou osobou. Následuje porozumnění, smíření, výčitky. Vše je doprovázeno a střídáno s korejskou krajinou a popisem cesty Min-joo. "Na konci cesty vyroste v srdci krásný les." (25.10.2009)