Dopisy z Iwo Jimy

Jeden ze 100 nejlepších válečných filmů (z doby po r. 1900) - 100 Greatest Post 1900 War Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Celosvětově divácky úspěšný film. Geniálně natočené válečné drama mého oblíbeného Clinta Eastwooda. O hodně lepší, než jsou jeho Vlajky našich otců. Že by to bylo tím japonským pohledem na věc? Trailer: http://www.csfd.cz/film/223904-dopisy-z-iwo-jimy-letters-from-iwo-jima/videa/ (15.12.2008)

Jako každý Eastwoodův film, také "Dopisy z Iwo Jimy" se vyznačují precizním řemeslem, pomalým tempem, koňskou dávkou emocí, kýblem témat k zamyšlení a plnou cisternou patosu. Pak už záleží jen na povaze a momentálním rozpoložení diváka, jak ten cílený útok na city přijme. Já jsem si bez větších námitek užila sledování vyhladovělých japončíků, co kopou do zblbnutí tunely, aby zabránili početně i technologicky zdatnějšímu nepříteli v ovládnutí strategicky významného pustého ostrova. Poslušní žluťáci, rozervaní mezi vštěpovanou loajalitou k Císaři a touhou přežít, vrátit se k rodinám, ryzí hrdinové i sebevražední fanatici, intriky a rozpory mezi nejvyššími důstojníky, nedostatek zásob, sračky ze špatné vody, námaha, hlad... a bombardování, trvající celé dny i noci. Na tomto pozadí se chvílemi promítají střípky ze životů některých vojáků - od nudnějších záblesků generála, přes silnější úryvky pekaře Saigó a fízla Šimizu. Prostě normální lidi semletí ve víru nelítostných událostí... no, vlastně ne tak úplně normální - pro většinu kultur je asi obvyklé za všech okolností bojovat až do posledního dechu, dokud zbývá alespoň nepatrná špetka naděje, a nepokládat předčasně hlavu na špalek, aby cti bylo učiněno zadost. Celkem by mě zajímalo, jak emerické publikum přežilo nutnost po většinu stopáže louskat titulky:-). 80% (27.02.2012)

Jestli jsou Vlajky o tolik horší než Dopisy (jak se povídá v zámoří), tak bych u nich pravděpodobně umřel. Ale moc tomu nevěřím. Eastwood má řemeslo pořád v ruce a Dopisy vykazují dle mého stejné nešvary, o nichž jsem slyšel z ohlasů na pohled z americké strany (v Americe dost možná na místní publikum funguje úcta k nepříteli a k jiné kultuře). Těžce přepálenou stopáž bych skrouhl klidně o hodinu, a to po sugestivní scéně s granáty, která by po obsahové stránce bohatě obhájila celý film včetně ultradlouhé expozice. Krom zajímavé epizodky s dezertéry se dál už jen ředí "japonský kodex cti" a na deset dalších způsobů se variuje frustrující vědomí toho, že císařův voják nemusí za každých okolností vyhrát, ale rozhodně se nesmí vrátit domů. Možná by mě víc bavilo koukat se na nějakého toho Evropana nebo Amíka, jak je nucen "bezdůvodně" chcípnout - pod Eastwoodovým vedením jsem do duší vojáků nepronikl, jejich řádky z dopisů ve mně nerezonovaly. Navíc sekvence se psem, raněným mariňákem a pak i samotný konec už přesahovaly snesitelnou úroveň protiválečné scenáristiky, v níž se s plakátovými momenty pracuje účelně v zájmu míru a demilitarizace - tohle už bylo nad plán, tak aby i malé děti pochopily nesmyslnost bojůvek. Díky alespoň za charismatického Kena Watanabeho a ohromující útoky letadel. PS: Kromě zvuku nemají Eastwoodovy filmy letos v Oscarech šanci. Del Toro a Scorsese prožijí asi moc hezký večer. (05.02.2007)

Člověk dokud neuvidí, tak neuvěří. Je mi známo, že Japonská kultura a jejich přesvědčení se liší, ale stejně mě scény typu „umřít se ctí a pro svou vlast“ dokážou pořádně rozhodit. Clint Eastwood mě zavedl do života několika vojáků, kteří mi ukázali tu rozpolcenost mezi oddaností ke své vlasti a pudem sebezáchovy. Tenhle pohled na válku je působivější, než plno akčních scén. Jsem emočně rozervaná podobným způsobem jako ti vojáci, kteří spáchali bombovou sebevraždu, dle mého jedna z nejsilnějších scén, kterou jsem kdy viděla. Japoncům patří můj obdiv a jejich jazyk se mi čím dál více líbí, ale stejně je nikdy nepochopím. (18.10.2010)

První půlka zajímavá, taková klasická rozjížďka a těšení se na to, co uvidíme dále. No a od půlky totální zlom, a to i co se týče kinematografického podání - jako by došly peníze či co. Ale zejména zlom v samotném vyprávění a zabřednutí do těžkého patosu a prazvláštních scén. Prostě rozčarování a smíšené pocity až na půdu. Tohle se Clintovi moc nepovedlo... (17.03.2022)