Chybný pohyb

Film, kde se nikdo ničemu nediví a divák by taky neměl – podstata sdělení tu leží jinde než ve vnějškové pochopitelnosti, víc než kdekoli jinde u Wenderse se hraje na symboly a vršení emocionálně působících motivů, hlavně těch iritujících (jako je postupné přibližování výstřelů během procházky nad řekou). Mírou sebestřednosti, latentního násilí a nakonec i otevřené agresivity mi to připomnělo tenhle Jakubiskův opus, který mi dodnes leží v žaludku (až tak, že si začínám říkat, že by možná bylo dobré se na něj někdy podívat znovu, jestli náhodou nezměním názor), barvičky jsou jak od Almodóvara, nejasně motivovaný děj a jednání postav si může podat ruku s pozdními lynchovinami, proplétání osudů přicházejících a odcházejících aktérů a vztahová houpačka zas dá vzpomenout na Fitzgeraldovo Něžná je noc, i když se tu cituje z úplně jiných literatur. A celé je to přitom jemné, lidské, nelynchovsky přístupné. Dost netypický kousek mého oblíbeného režiséra, který budu ještě nějakou dobu zpracovávat. (16.03.2012)

Pri filmoch Wima Wendersa sa cítim, ako ryba na suchu. Pri filmoch takého Fassbindera, keď už sme v Nemecku 70tych rokov, ako ryba vo vode. Stále je to rovnako ladený ťažký art, ale jednoducho jedného chápem viac, druhého menej. Ja som mal pri tomto filme problém ani nie s obsahom, ktorý určite zmysel dáva, ale s jeho kontextom. Postavy filozofujú pri obyčajnom bezcieľnom chodení o politike, písaní, poetike v politike, minulosti národa, ale pritom sa dej neodohráva v žiadnom hmatateľnom prostredí, kde by tieto reči pôsobili viac k veci. Prečo sa o nich pri daných situáciách bavia? Ale je to už asi dobou vzniku, keď to zrejme pôsobilo prirodzenejšie a asi to bol aj zámer. Ponárať sa do myšlienkových hĺbok tohoto filmu a niekoľkých ďalších tohoto režiséra mi nespôsobuje také potešenie, ako hľadanie významu v tých Bergmanových, alebo Fassbinderových, ktoré určite nie sú jednoduchšie, alebo menej artové. A pritom sú svojou umeleckosťou aj zábavné. (20.01.2013)

Mé první setkání s tvorbou Wima Wenderse a musím říct, že velmi mimořádné, příjemné a zvláštní. Je zajímavé, jak strašně rychle mi těch sto minut uteklo. Již od počátku mě sice trochu zarážela logika v jednoduše vzniklých vztazích mezi hlavním hrdinou a postavami, s kterými se setkal. Vůbec se neznali, ale hned spolu začali podnikat "road movie." Jak jednoduše navázal vztah s dívkou, která se dívala z okna vlaku jedoucího na druhé koleji, obdržel její číslo a za chvíli se již setkali, jakoby to byli dávní přátelé. Nebo situace, že sedíte ve vlaku a najednou si k Vám přisedne dospívající, mlčenlivé děvče a opře si o Vás hlavu, mi nepřišla příliš pravděpodobná. Poté jsem nechala logiku stranou a začala se ponořovat do minimalistické psychologické sondy lidského jedince a témat, která jsou mi blízká, a jsem vždy ráda, když je na ně ve filmu zaměřena pozornost. Samota, prázdnota naší existence, odloučení, nepochopení světa, kde svět nechápe nás, lidská duše a její hloubka a filozofování o tom všem. Záběry, kde mlčení či pohledy dokáží být ještě výmluvnější než slova. Skupinka lidí, která spolu dokázala krásně mlčet a dokázali beze slov pochopit pocity a myšlení toho druhého. Dokážeme s lidmi mluvit, ale jen s málokterými máme pocit, že si dokážeme porozumět, vnímat a cítit toho druhého, i když mlčíme... (04.03.2012)

Nerad bych tento film hodnotil chybně, neboť jsem nebyl schopen se v určitých pasážích pocitově napojit a jako celek film vstřebat. Ale vzhledem k tomu, že některé pasáže jsou natolik geniální (cesta vlakem, procházka, debata o snu a odchod jedné z postav), ohodnotím film maximálním počtem, aniž bych měl pocit, že dělám falešný pohyb. (10.11.2009)

Kdo má rád Petera Handkeho (a přirozeně také Wima Wenderse) nepřinese mu ani tento film žádné překvapení ani rozpaky. Ani vnořené postavy z "učednických let Viléma Meistera" (moje nejoblíbenější Goethovo dílo) nemění nic na věci, že jde především o jazyk a budouvání mostu k myšlení (a s nimiž se činy často rozcházejí), jak se sluší a patří pro Petera Handkeho. Však i Handkeovy knihy (především "Mein Jahr in der Niemandsbucht" - Můj rok v zálivu nikoho) jsou také jakýmsi Goethovským Bildungsromanem, byť obráceným naruby: místo směrem do společnosti, tu jde o pohyb od splečnosti k individuu. Wilhelmovu učednickou dráhu (učednictví dříve také znamenalo putování) pak zakulacuje ještě Flaubertova Citová výchova a Ze života darmošlapa od Josepha von Eichendorffa. Nicméně, abych tu uvedl i jiný názor. Flmový kritik Jonathan Romney (15.4.2016) se domnívá, že "Wrong Move seems more about German history—both political and literary—than about anything else...", ale to bychom asi přikládali jak Wendersovi, tak Hankeovi, nezáměrné motivy. Handkeho prioritní otázkou je psát či nepsát, teprve po vyřešení tohoto "ontologického aspektu" je možno pokračovat - kamkoli. (08.09.2016)