Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Návratem k ráně čtyřicátých a padesátých let je snímek Kristiny Vlachové Věž smrti. Smrt Jana Masaryka, poprava generála Heliodora Píky, justiční vražda Milady Horákové předznamenaly období totalitního teroru. Tisíce vězňů beze jména vykonávalo v té době trest v nelidských podmínkách uranových dolů na Jáchymovsku. Jen stěží lze dnes vejít do světa lágrů, tragédií, neštěstí a smrtí lidí semletých důmyslným vražedným soustrojím - sice importovaným, ale vybrušovaným samotnými Čechy. Šelest smrti v koncentráku přeplněném ještě živými lidmi nám nedokázalo zprostředkovat umění. Je-li v české kinematografii jáma, tak jsou to především padesátá léta. Mravní agónie převlečených komunistů jen potáhla dějepis podvojnou mlhou. Ztratili jsme příliš času, zůstaly jenom vzpomínky lidí, kteří tak rychle umírají. Temným místem byl i lágr L, kterému vězni přezdívali likvidační. Tady dodnes stojí Věž smrti (linka konečné úpravy uranové rudy), místo stovek pracovních úrazů, nejednou s následkem smrti. Právě zde si svůj trest odpykával také vojenský zběh, který se pokusil nelegálně překročit hranice a dostal za to 14 let nepodmíněně, dělník Jaroslav Lukeš. V pracovním lágru se pokusil o útěk, byl zastaven palbou, ale výstřel do hlavy ze vzdálenosti čtyřiceti centimetrů zázrakem přežil. Po listopadovém převratu zažaloval politický vězeň bachaře, který tímto výkonem služební povinnosti porušil i tehdy platné zákony. První část dokumentu uvádí diváky do reality padesátých let. Mozaika vzpomínek je pak podložím Lukešova případu a jeho soudního procesu s bachařem Vlačihou (přezdívka Hezoun). Soudům trvalo posuzování celé kauzy skoro deset let, nakonec byl celý případ promlčen. "Podle mne je důležité zachytit svědectví. S tím, jak umírají přímí účastníci, se vytrácí povědomí, že k nějakým zločinům došlo. A tak se pomalu ta historie umazává, až se vymaže úplně." Kristina Vlachová (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (4)

Adman 

všechny recenze uživatele

Zajímavě zpracované téma, které se už dnes bohužel stává pomalu ale jistě kýčem. Za dob jiného režimu museli neoprávněně věznění lidé konat práce jim životu nebezpečné jako plnit sudy radioaktivním odpadem. Bylo to kruté, a naši zadržovaní občané prožívali krušné chvíle pod dozory zbraněmi oděnými STB (což byli také obyvatelé naší země, ale jen poněkud bojácnějšího a ustrašenějšího charakteru). Po pádu režimu se jeden ze 2% přeživších vězňů, kterého málem na jeho útěku zabili, zbili a nechali zemřít pokouší najít ony hlídače a vyřídit si to s nimi soudní cestou. Vůbec se mu to však skrze naše soudy nedaří ani na víceré odvolání i přez všechny důkazy a svědky. Jde o "malý" (co do rozpočtu) dokument, který má jen upozornit že mezi námi žijí i krysy, které jen přebíhají tam kam foukne vítr. Po technické stránce jde o slabší průměr, obrázky s nevyváženou bílou, tágo s mikrofonem z záběru apod. přispívají k negativnímu hodnocení. Po filmu zjistíte že je to celé o tom samém, ale určitou směřovanou generaci to jistě oslovit dokáže. ()

SarumanKo 

všechny recenze uživatele

Silný dokoment, ktorý núti diváka zatínať päste nad nespravodlivosťou, ktorá necharakterizuje len komunistický režim, ale aj tie pochybné demo-demokracie, ktoré z neho vzišli. Utrpenie politických väzňov, ktorých vinou je často len vlastný názor a túžba po slobode, je téma, ktorá ma osobne vždy veľmi zasahovala a niet tomu inak ani v tomto prípade. Pani Vlachová väčšiu časť filmu stavia na osobných výpovediach a to je jedine dobre, pretože máme možnosť vypočuť si názory "z oboch strán". Hoci koncept dokumentu aj zvyšná tvorba režisérky jasne demonštrujú jej vlastný postoj, nevyčítam jej ho. Práve naopak. (8/10) ()

Galerie (4)

Reklama

Reklama