Ranpo jigoku

S Rampo Noir je to takové rozporuplné, úvod byl pro mě absolutně nepochopitelný a nečetla jsem nic od Edogawa Rampoa, takže bych vážně neřekla, že ta asi desetiminutová úplně hluchá videoartová pasáž na úvod filmu byla jakože první povídka z celkových čtyř, které si pro nás diváky jednotliví režiséři nachystali. Ono to ani moc vizuálních indicií jak ty první obrazy rozluštit ani nedává, takže je to tak trochu záležitost nejspíš jen těch, co od autora literárních předloh pro tento film něco četli, protože jinak je to jen prolínání dvou bizarních scén nedávajících smysl. Druhá povídka, kterou jsem do přečtení tadyhle komentářů považovala za první :), ovšem přináší úplně něco odlišného a diváka hned trkne proč si autor těch povídek vybral pseudonym Edogawa Rampo :). Detektivní příběh podivných úmrtí žen zdánlivě bez motivu, beze stop a s téměř žádnou spojitostí mezi zavražděnými je natočený pomalu, ale velmi atmosféricky, protože celou scenérií, kulisami a kamerou vytváří působivý celek se zvláštními úhly kamer a hlavně záběry se zrcadly poskládanými tak umě, že obraz je nejen velmi zajímavý na pohled, ale dotváří významným dílem atmosféru tohoto mysteriózního pátrání soukromého detektiva Akečiho zahraného překvapivě civilním způsobem Tadanobu Asanem. Z celého filmu je to asi nejvyváženější a nejlíp natočená povídka. Následující povídka o housence je velmi perverzním způsobem nechutná podoba úchylek, ale zároveň lásky, což je takový spojující motiv všech povídek ve filmu, perverzní úchylky a láska. Housenka je prostě zvrhlá a zvrácená, ale pomalu až takovým tím smutným způsobem, kdy je těm hlavním postavám člověku líto, že se z nich tohle stalo, protože jsou prostě chycení do takové sebezničující spirály, ze které se kvůli jednomu špatnému rozhodnutí už nikdy nedostanou a litujou toho, ale zároveň je jim snad chvílemi i takhle dobře. O housence je to prostě takovým zvráceně bizarním způsobem smutné a těžko stravitelné a z celého souboru povídek je tohle asi ta nejrozporuplnější, protože prostě nevím jestli je dobrá svou bizarností, nebo prostě předznamenává nudu, která má přijít, ale přinejmenším je zajímavá. A nakonec poslední povídka o dalších zvrhlostech v komediálním duchu se svou vizuální stylizací na začátku snaží vypadat pomalu jako nějaká hambatá komedie :), ale příběh se odehrává hlavně z pohledu úchyla, hlavního "hrdiny" téhle povídky, a jeho duševní choroby a nutkání s ní něco dělat, což vede k na hlavu postavenému ději, který ale mě osobně poměrně nudil až na asi dvě chvíle, kdy jsem si řekla, že cyničtější vtip už asi ve filmu být nemůže :). Každopádně mě tahle poslední povídka nebrala, ikdyž samozřejmě byla zvrhlá, byla bizarní, ale prostě ne zábavným způsobem a film poslala někam, kde se nakonec musíme rozhodovat mezi trojkou a čtyřkou a vypadá to silně ve prospěch trojky, kterou tomu nakonec dáme, protože mi to vážně nepřišlo až tak úžasné jako to tu popisuje flipnic :). Pokud ale někdo jede čistě jen po perverzních zvrhlostech, tak určitě housenky a brouci se budou líbit :). (03.02.2011) (méně) (více)