Dar od Boha

**** Už jen z toho důvodu že je manžel z podobné početné rodiny, kde se o dívku nezavadí a opravdu co bratr to jiný jedinec s jiným zájmem. Děj zasazený do šedesátých let, způsob vypravování a skvělá muzika to vše mě hodně sedlo. Závěr loučení synů s otcem při odchodu z pohřbu mne dostal snad ze všeho nejvíc. (16.02.2015)

Takhle se to jeví jako dost průměrný a nenápadný film, ale jakmile se rozjede, tak nemá chybu. Moc hezký příběh z jedné doby o jednom klukovi a o jeho problémech, které jsou natočeny naprosto nádherným způsobem. Na každou scénu je radost koukat, emoce lítají ze strany na stranu, plus hudba k filmu podtrhuje super filmový zážitek. (20.01.2012)

Otázka číslo 1. Může se tento film nelíbit někomu, kdo miluje hudbu stejně vášnivě, jako já? Aneb tělo nám můžou zaplavit endorfiny nejen při pomyšlení na sex a jiné podobně věci:-) Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem se úplně pohroužil do jiného světa, ve kterém jsem si existoval podle vlastních pravidel. Tohle přesně hudba dokáže a v hubených chvílích byla útočištěm i pro hlavního hrdinu, stejně tak, jako se stává jistinou pro mě. Otázka číslo 2. Může se tento film nelíbit někomu, kdo má rád Vánoce, tak moc jako já? Vánoce, to období, kdy jsou lidi zase alespoň na chvíli lidmi. Kdy je kolem nás alespoň trocha pokory a respektu a kdy mrazivé obrazy na oknech zkrášlují stereotypní běh našeho všedního směřování. A kdy vůně jehličí a křupot sněhu pod nohama je důležitější než nezaplacené složenky a sexuální orientace. Otázka číslo 3. Může se tento film nelíbit někomu, kdo si prošel cestou vpravdě iniciační a dlouho hledal nejen vztah k sobě samému, ale také ke svým nejbližším, než se s tím vším konečně vypořádal a dospěl ke smíření? Souhrnná odpověď: Nemůže! A připomínky typu, že film by mohl být formálně vytříbenější, scénář sevřenější, některé momenty vypíchnuty, jiné opomenuty, jsou sice možná oprávněné, ale vzhledem k tématu a zpracování pro mě bezvýznamné. Nehledě na úžasné herecké výkony většiny zúčastěných. Howgh po vzoru Indiánů a ať jsou ty letošní Vánoce zase o kus hezčí, než ty loňské... (24.11.2009)

Nenápadný film, který mě lákal pouze vysokým hodnocením a na který jsem koukal jen z důvodu, že nikde nedávali nic zajímavějšího. Naštěstí! Když na začátku sledujete rodinnou večeři, při které zní Jefferson Aitplaine a White Rabbit, navnadí vás to, když vzápětí synchronně s obrazem zazní několik songů od Pink Floyd a Rolling Stones, dostane vás to! Pro někoho je to asi maličkost, pro mě zásadní věc! Hudba se mění podle doby a od dob Forresta Gumpa poprvé slyším bezchybný písničkový soundtrack, který je navíc skvěle zakomponován do dění na plátně!...Samotný film je pak jakousi okleštěnou ságou sledující osudy jedné (ne)obyčejné rodiny v časovém rozmezí zhruba třiceti let, přičemž se zaměřuje především na osudy Zacka, sedmirozeného (včetně tří potratů) syna. Snímek kličkuje mezi komedií a dramatem a z obou žánrů si vybírá ty nejlepší okamžiky. Skvělé postavy, které jsou skutečně živé a známe je taky od sousedů jsou výborně zahrány pro mě zcela neznámými herci. Film je utajený skvost! (23.01.2008)

Miluji rodinná dramata s početnou rodinou - přísného otce, milující mamku, s láskou nenáviděné sourozence a lidi, kteří o nich umí natočit báječný film - o všeobjímající lásce, kterou je dítě schopno docenit až mnohem později ve svém životě. Je neskutečné, co Jean-Marc Vallée dokáže s herci, kamerou a hudbou. Chtěla bych napsat o tisíci pocitech z filmu, ve kterém je tisíc zážitků, brání mně však nadbytek nevstřebaných emocí a nedostatek slov i prostoru, vše, čeho jsem schopna, je heslovitě uvést několik blábolů, které se mně ještě stále neuspořádaně motají v hlavě. Jako první mě zaujal otec - vášnivě milující život a svou rodinu i to, jak starostlivě sleduje, aby vše bylo podle zaběhnutých pravidel přírody - krásné vidět obdiv v očích jeho dětí a na oplátku jeho pýchu. Matka miluje bezpodmínečně, velmi dojemné scény s kočárkem a duchovní i tělesné spojení matky se synem, nerespektující vzdálenost. A Zac... od prvních minut výjimečný a citlivý, ještě netuší , jak bolestivé je dospívání samo o sobě, ještě neví, o kolik víc sebeovládání a slz ho bude stát jeho "jinakost", nemá ani ponětí, jak snadno lze přijít o víru - zatím posílá otci do tváře kroužek dýmu, jako poselství vzdoru a pomalého odpoutávání od pevně stanovených hodnot. Do všeho až osudově zasahuje hudba (bože, jen ta příhoda s vinylem!), zpomalené záběry překypující emocemi a vše vyjadřující výkony - ty dětské nevyjímaje. Již po prvních deseti minutách jsem čekala stoprocentní snímek a jsem šťastná, že jsem se nemýlila. (19.05.2012)