Žesť

Jo, takhle přesně vypadá režijní debut. Niemand se snažil dát do filmu co nejvíce a nebyl schopen třídit a vyhazovat scény, které ne že by nebyly špatné, ale zbytečně film natahovaly. Začátek se mi strašně líbil. Ten vyprávěcí styl, práce s kamerou, stopy nápaditosti, jednotlivé postavy, v čele s hlavní hrdinkou Marinou, která je pohotová, navzdory tomu, že z ní jde neustále cítit jakási vnitřní nevyrovnanost, respektive hluboký vnitřní přerod, jakési uvědomění stávající situace jejího místa v životě a vyrovnávání se s tím, nebo jinak řečeno, postupné přijímání zjištěných faktů a rozhodování zda je přijmou, nebo ne, je sebevědomá, cílevědomá, ví jak a čeho dosáhnout a jde si za tím. I když to na ní není moc vidět, neustále přemýšlí a je jaksi pořád o krok napřed. Marina není sympatická na první pohled, ale v přirozeném hereckém podání Yeleny Babenko, si mě postupně získala. Pokud to vypadalo a celkem solidní krimithriller, nebylo proč být nespokojen. Jenže pak do děje nastoupila opuštěná osada a film přestal vědět, čím chce být a začal se plácat z jednoho žánru do druhého, aniž by ale z některého využil to nejpodstatnější. Zhest rozhodně ale není horrorem, jeden chlápek probodnutý vidlema a závěrečný psychedelický monolog film horrorem neudělá. Krimi thriller, ano, drsný krimi thriller, taky ano, ale horrorového v něm není nic. Ve střední části děj až moc ustupuje morálně humanisticko filosofickým rozpravám o vítězství lásky nad vším okolním zlem, o její síle v dobré i zlém soužití a nerozlučitelnosti existence poesie s lidským osudem a dobrem [„To jsem si myslel, že poezie je mrtvá.“ „To taky je.“ „Nesmíte připouštět tu pravdu. Znáte poezii, vzpomínáte si na ni. A nezáleží, jak moc se snažíte, nezbavíte se jí. To se stává jen v pohádkách. Tam, kde srdce ochladne, vzpomínky zešednou. (…) Jestli máme pořád poezii, znamená to, že nejsme v pekle.“ „A jak jste to poznal?“ „V pekle nikdo poezii nezná.“ „Právě naopak. Tam ji zná každý.“] nebo strastiplném osudu lidského druhu [„To jsem si do nedávna taky myslel. Pak jsem došel k tomu, že už v pekle jsme. Mučíme jeden druhého s nestoudnou lítostí. A lidé nechápou, že to je náš trest.“ „To nedává smysl. Nejsou to lidé, kteří jsou trestáni, jsou to duše. A duše nejsou schopny mučení. To démoni nás mučí. Nejsme v pekle... jsme v prdeli. A to je trochu lepší.“] Ony ty scény nejsou samy o sobě nějak banální nebo nesmyslné, obě jsou silně pozitivní a mají hodně povzbudivý efekt, jsou jako zářivé světlo někde za tou hromadou hnusného balastu, který nás obklopuje. Mají také silně kontrastní nádech – ve všem tom zlu a beznaději, v němž se podstatná část filmu odehrává, ukazuje nesmazatelné známky lidství a jeho dobra. V kontextu s hlavní dějovou zápletkou a příběhem samotným však působí nadbytečně a film zbytečně prodlužují. Občas mě dokonce napadlo, jestli zrovna tyhle scény nejsou tím hlavním, proč byl film natočen a jeho hlavní linie je hlavní jen zdánlivě a funguje pouze jako nosný trup právě tomuto poselství. Čemuž by možná odpovídal i dost divný závěr, který je v podstatě bez obsahu (nebo ho má, ale jen nad ním tak nějak pokrčíte rameny, protože to je běžná věc). Kdybych to měl shrnout do jedné věty - je to dobře natočená ne moc dobrá věc. Neimand by se měl naučit trochu prosívat co natočil, nedávat do filmu všechno, co ho napadne a pak z něj bude i docela dobrý filmař. Jako debut Zhest obstojí, ovšem pouze jako debut a s vědomím tohoto jeho statutu. 2.5* (06.11.2010) (méně) (více)