Goodbye CP
Recenze (3)
Chorí volajú po rovnosti a neboja sa vystaviť svoju tvár na svetle Božom. Khaneh siah ast z roku 1963 a Sayonara CP z roku 1972 sú dva najzásadnejšie empatické dokumenty minulého storočia, kedy divák strávi niekoľko desiatok minút v tesnej blízkosti v bolestivom, pochmúrnom a žalostnom svete našich zdravotne či mentálne postihnutých bratov a sestier. Tieto dva snímky sú určené skutočne len pre silné povahy. Môj obdiv a úcta patrí všetkým rodinám a sociálnym pracovníkom, ktorí sa o týchto ľudí, zväčša v skromnosti, dokážu postarať a nezištne im pomáhať. Modlime sa. ()
Harův první dokument se zabývá osudy lidí stižených mozkovou obrnou a disponuje obrovskou výpovědní silou. Pozornému divákovi muselo být již tehdy jasné, s jak výjimečným dokumentaristou má co do činění. Některé momenty jsou silné až člověka mrazí, některé scény by se většina filmařů neodvážila zařadit. Neměl bych, ale přesto prozradím, že žádná katarze na konci se nekoná a když hlavní aktér na závěr s odzbrojující upřímností hodnotí své pocity z dokumentu a zamýšlí se nad reálnými perspektivami, jen naprostý balvan nepodlehne záchvatu empatie...a jen úplný idiot si neuvědomí, co v životě je a není důležité. ()
http://www.youtube.com/watch?v=qaM_iBvXCgg Souhlasím s tím, že se jedná o výjimečný dokument. Konfrontace světa zdravých a postižených prostřednictvím scén, v kterých hlavní hrdina Hiroshi Yokota rozdává na ulici letáky, nebo zcela bez zábran hovoří o svých sexuálních tužbách, jsou velice silné. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že štáb měl být více ohleduplný - ve scéně kdy stejně postižená Hiroshiho manželka vyhazuje filmový štáb z bytu a nepřeje si, aby natáčení dále pokračovalo, sledujeme štáb jen stále snímající další a další záběry dvou postižených lidí zbavených svého soukromí. Navíc Hiroshiho paní vyhrožuje rozvodem, ke kterému snad nakonec i dochází (pokud správně chápu vůbec první záběr z celého filmu) a já se nemohu zbavit dojmu, že i takto výborný dokument mohl v některých momentech nadělat více škody než užitku. Přes tuto výtku však dávám pět *, není skutečně mnoho tak výborných dokumentů. Pravda, někdy je bezohledně tvrdý, ale takový je život. Navíc si závěrečné scény nezadají s experimentálně uměleckými filmy japonské nové vlny. V tomto momentě skutečně mrazí. ()