Synecdoche, New York

Skoro mi přijde, že tenhle snímek potřeboval víc Kaufman než já a možná to platí o všech jeho kusech, jenže tady mě to prvně bolelo. Má to krásný nápady, má to spoustu myšlenek, ale moc to tlačí na jedno téma s tempem prorůstající deprese. Chápu, že je to účel a chápu, že vlastně Charlie natočil přesně to, co chtěl. Já to jen nejsem schopnej unést a tu jeho krizi jsem radši snědl v Anomalise. Tady je příliš zla i na mě. (03.12.2017)

Kaufman si sadá za režisérsku stoličku a začína rozprávať svoj príbeh o smrti. Synekdocha je film nútiaci vás vnímať a rozmýšľať. Stiera to, čo je reálne a to čo je fiktívne. Hrá sa s významami a používa obrovské množstvo metafor a symbolizmov. Pracuje s pocitmi a pracuje s úvahami. A pozerá sa na neho dobre. Postupne aj napriek rozbitej štruktúre vám začnú dávať niektoré veci zmysel a v niektorých nájdete aj pochopenie a aj docenenie autorského zámeru. Herci sú parádny a fikčný svet ktorý tvoria a v ktorom zároveň žijú, dýcha. Prečo je to ale potom na konci chladné a uzatvorené do seba? Je to o tvorbe, živote, láske, samote, sexe, umení, rodine, smrti a spomienkach. Ale za celý ten čas ma to nechytilo. Ako keby som bol len v múzeu do ktorého som sa dostal kvôli školskej exkurzií. Dokážem oceniť čo tam je. Archetypy ktoré dané obrazy zobrazujú sú funkčné a dokážem sa s nimi stotožniť. Ale žiadny z nich mi neukázal niečo čo by som nevedel. Alebo niečo čo by mi pomohlo nazerať na tieto veci inak. Ale v zásade som spokojný, že som to konečne videl. (29.09.2020)

Synekdocha, život a 1/2. Nebudu nijak zastírat, že režijní debut Charlieho Kaufmana osloví především melancholiky se sklony k depresím a že je nutné k alespoň částečnému pochopení ho vidět několikrát. Oceňuji ale jeho nesmírně podvratnou formální stránku, která je věrná titulní synekdoše v názvu: vypravěčsky jsme neustále klamáni, protože až zpětně po některých scénách se dozvídáme, že šlo o fiktivní konstruk uvnitř modelu, stylisticky je sice většina scén snímána v celcích, ale až krátce poté se díky velkému celku dozvíme, že tohle nebylo doopravdy, ale uvnitř konstruktu. Jednoduše: tenhle debut má nápadů na rozdávání a zatímco u první poloviny lze oceňovat výborně zahrané a především napsané, žijící a skutečně dýchající postavy ocitájící se v bizarních scénách, druhá je svéráznou variací na Felliniho 8 a 1/2 a opravdu komplexně postihuje mnohdy černohumorné lidské žití, resp. přežívání. Ještě že u Charlieho Kaufmana to je jen stav mysli, jinak by diváci po zhlédnutí houfně páchali hromadné sebevraždy. 10/10 (03.03.2009)

On je to vlastne docela obycejnej pribeh. Pribeh o divadelnim reziserovy odehravajici se na plose nekolika desitek let, o jeho pratelich, rodine, milenkach a nemocech. Ovsem do toho je zasazena druha linie se zkousenim nove hry, ktery obetoval vetsinu svyho zivota a je to vlastne kopie reality a vsech jeho znamejch a vzpominek. Jenze Kaufman to natocil jako desnou psycharnu a depku a v druhy polovine filmu uz neni jasny, co je divadlo a co realita. Obcas to sice neni uplne vychytany, film treba skoci o nekolik let a postavy se pritom chovaj, jak kdyby ubehlo pet minut, ale do celkovyho smutnyho vyzneni filmu se to docela hodi. No a navic tu je perfektni herecka sestava v cele s Hoffmanem, kterej zase jednou predvadi fantastickej vykon. Navic vsechny postavy presvedcive starnou. Celkove rozhodne zajimavy a stoji za skouknuti, navic docela originalni a vetsinu casu smutny drama s perfektnim hereckym obsazenim, ale precejen misty drobet utahany a lehce nudny. (09.04.2009)

Svet na pomedzí reality a fikcie-kde je čas nekoncentrovaný, chronológia zmätená-sa statočne snaží ozrejmiť zmysel svojho bytia. Hra o randení, rodení, smrti, živote a rodine? Temný mesiac osvetľujúci temný svet? Charlie Kaufman sa obnažuje do samej nahoty a reflektuje vlastné skepsy ohľadom ľudského živorenia. Depresia, paranoja, vnútorný audit (kto som, prečo som, na čo tu vlastne som?) a zopár ďalších atribútov kreuje postmoderný, časovo roztrieštený a mentálne vysoko náročný kolos v ktorom sa nie každý nájde. Obsah víťazí nad formou, badať autorovu únavu a následné nutkanie vyjadriť veľa vecí naraz. Otvorenosť má však zelenú a aj keď nemám potrebu sa stotožňovať o "Syncdoche, New York" so zanietením uvažujem. " Všetko je komplikovanejšie než si myslíš. Vidíš len desatinu pravdy. Existuje milión vlákien vedúcich od každého rozhodnutia. Každým rozhodnutím môžeš svoj život zničiť. Ale možno to nebudeš vedieť 20 rokov a možno vôbec nikdy nenájdeš tú prapríčinu. Dostaneš len jednu šancu, aby si si s tým poradil. Skús to a pochop vlastné rozpory. Hovoria, že osud neexistuje, ale existuje, je tým, čo si vytvoríš. Keby svet pokračoval na veky vekov, ty si tu len na zlomok sekundy. Väčšinu času stráviš mŕtvy alebo ešte nenarodený. Zatiaľ čo si nažive, márne čakáš, premrháš roky kvôli telefonátu, dopisu alebo pohľadnici od niekoho aby to dal do poriadku. A ten nikdy nepríde. Tráviš svoj čas v neurčitom smútku (v neurčitej nádeji), že príde niečo dobré, aby si sa cítil prepojený, úplný, milovaný. V skutočnosti som tak rozhnevaný, tak zkurvene smutný a pocítil som toľko zkurvenej bolesti tak zkurvene dlho. A tak isto dlho som predstieral, že som v poriadku, len aby som išiel ďalej, len pre...Neviem prečo. Možno preto, že nikto nechce počuť o mojich útrapách, lebo má dosť svojich vlastných. Chodte všetci do prdele." Fellini by mal dozaista radosť... (15.08.2009)