Interstellar

Taky jsem už párkrát zahučel do černé díry, aniž bych o to zrovna stál. Začalo to vždycky docela nevinně. Jen tak jsem si pohodově poletoval na orbitu, popichoval hvězdokupy a najednou bác ho! Agresivní díra jako hovado! Než jsem se nadál, byl jsem v ní až po kořen. Totálně zakřivený časoprostor, všude řev a před xichtem se mi zběsile míhal pár antičástic. „Oliž mi, kurva, kozy!“, ozývalo se při tom bušení z horizontu událostí a singularita mi drtila koule. Docela průser i pro ostříleného astronauta! Raději jsem si jako vždy začal představovat slintajícího Hókinga, aby nedošlo k onomu náhlému, nepříjemnému gravitačnímu zhroucení, přičemž jsem se snažil vzít kvantovou fyziku do hrsti a nabrat únikovou rychlost, aby mě ta lačná mrcha náhodou nepohltila. Zatím jsem měl štěstí, a i když jsem sem tam osel gravitační pole před kolapsem antihmoty, nakonec jsem se z toho vždycky nějak vylízal, aniž bych znatelně zestárnul. To Kryštof měl evidentně smůlu, toho vcucla celého, až mu z toho dočista jeblo a rozhodl se zfilmovat celou Astrofyziku pro pokročilé. Výsledkem je úmorná, tříhodinová hemoroidiáda, patetická jako ta pomrdaná reklama na Kokakolu před filmem samotným, co zdravému pozemšťanovi dost nepříjemně evokuje Vesmírnou odyseu 2014. Aspoň, že ta plechová huba byla tentokrát skvěle sarkastická, opravdu genitální Pan herec Meťjů Mekkvír dokáže odlepit ze dna žumpy kdejakou sračku a trochu to oživila ta chvilka Gravitace. Jinak egoistický zmar! Bratři Nouleni nadrtili wykydpédii, na těch pár vskutku dokonalých záblesků filmařské geniality nakydali tunu kýčovitého hnoje, korunovaného iritujícím fretčím xichtem příšerné Hatavajovic Anči a pro „velké finále“ zformulovali vlastní LSD teorii, z níž by Hókingovi ochrnul i vozík. Ale kdo ví, třeba je na konci černé díry opravdu země za zrcadlem s teseraktem, odkud můžeme Džesice Čestein vyťukávat morseovkou na hodinky, jaká je odpudivá králičí nora. (05.12.2014)

Autorská vize v zajetí mainstreamu. Nolan mi připadá stejně jako hlavní postava filmu na pomezí dvou světů, z nichž si nedokáže vybrat a celou dobu balancuje na hraně. Jsou tu na jedné straně určitá očekávání cílové skupiny o srozumitelných vyprávěcích postupech vhodně modifikovaných, na straně druhé tvůrce se statusem hitmakera, který se snaží zformulovat autorskou vizi o lidském poznání a cestě až za jeho hranici. Funkčně zkombinovat a propojit tyto dva tvůrčí přístupy je z mého pohledu velmi obtížné, ne-li nemožné. Přece jen by si měl film zachovat jistou dávku mysteriozity a nevyjasněnosti, čímž se otvírá divákovi možnost vícero interpretací. Interstellar divákovi na výběr příliš nedává, paradoxně mi zde často kritizovaná doslovnost (a ani zkratkovitá pozemská část) tolik nevadila, i když redundantnost některých informací je u Nolana poněkud zarážející. Zklamání vnímám především na straně scénáře - výhrad mám celkem dost, pro příklad uvedu alespoň tři: a) až nesmyslně napasovaná Damonova zápletka na planetě Dr. Manna, která se sice stala katalyzátorem pro následující dění, ale tvůrci bezesporu mohli vymyslet elegantnější řešení; b) epizodka Caseyho Afflecka jako naštvaného bratra (podobný důvod viz bod a); c) úplný závěr - jednak strašně "happy endingový", jednak z hlediska plynutí času a relativity nelogický. Výsledný tvar filmu naplnil má očekávání tak na 75%, takže poměrně velké zklamání. (09.11.2014)

Nebudu kličkovat, tak nějak jsem čekal, že mě to nestrhne takovým způsobem jako řadu jiných. Překvapením je pro mě však ten důvod, proč to v mém případě nevyšlo. O tom, že technická stránka a vizuál jsou jedna velká kvalita, se dál rozepisovat nebudu (to jsem předpokládal a také dostal). Pravda, hudba mě trochu zneklidňovala (resp. její autor…přišlo mi, že se v Interstellaru Zimmer přeměnil v Glasse, s čímž se asi budu chvíli srovnávat), ale svoji funkci plnila, takže to jen tak na okraj. To, co mě na filmu naprosto fascinovalo, je ten sci-fi svět, který bratři Nolanové stvořili, a všechny jeho součásti. Čistě z žánrového hlediska nezbývá než stoupnout ze sedačky, zuřivě tleskat a nevkusně, avšak s nadšením hvízdat (konečné „prozření“ už je sice dosti…řekněme svérázné, ale tak budiž, oblast, která je nad naše chápání, těžko může nějak racionálně zapadat). Natočit „scifárnu“ v takovémhle rozsahu a bez toho, aby ji měl člověk potřebu každou chvíli logicky zpochybňovat (opět, s výjimkou závěru), je rozhodně velké umění a kvalitní řemeslná práce. Takže…v čem je vlastně (v mých očích) problém? V té strašně hloupé, směšné a banální rodinné rovině v těsném závěsu s tou věcí na 5 písmen…no však víte, tím „klíčem“, ehm (a tady už si rýpnout musím…nejde, jen tak čistě náhodou, o chemii místo fyziky? Ano, přátelé, jde). Celou tu sci-fi parádu to totiž má tendenci degradovat na klišoidní „hollywoodštinu“, jakých se vyrábí v „továrně na sny“…no hanba mluvit (na což sice naštěstí nedojde, ale je to, jak kdybyste namalovali nádherný obraz a pak vám doprostřed plátna ukápla barva, udělala nemalou kaňku, a nešlo ji přemalovat či vysušit). A tenhle „škraloup“ stál Interstellar (alespoň při mém rozhodování o hodnocení) 1*, otravoval mě až příliš na to, abych před ním přivíral oči (no, teď jen doufám, že se z mých pouhých 4* bratři Nolanové nesesypou, chm). (29.03.2015)

Zeměkoule je na prahu skonu. Farmář-kosmonaut se přichomýtne ke startu vesmírného korábu, který se zrovna chystá vyletět k ohledání místa evakuace nebo k plánu bé, a ujme se nabídnutého volantu, přičemž s těžkým srdcem nechá doma děti svému osudu a dědovi. Během letu mu kolegové kreslí na ubrousek, jak funguje černá díra a diskutují, na které planetě by bylo lepší přistát a zahnízdit se. Zatímco táta tu a tam někde zastaví a něco čekne, potomci doma raketovou rychlostí stárnou. Na další zastávce najdou kolegu s kosmickou psychózou ... já vím, zlehčuju to. Na první pohled Interstellar působí monumentálně a je za tím neodiskutovatelná dřina a dobrá vůle, jenže je to tak plný volovin, zbytečných efektních protahovaček a nakonec i Rosamundy Pilčrový, že nemůžu jinak a výš. Proti složitému avšak kompaktnímu Počátku je tohle šlápnutí do tmy. (03.02.2015)

Nedávno jsem navštívil významné knihkupectví a po rozpačitém bloudění mezi regály jsem obsluhu překvapil dotazem na sekci knih se sci-fi tématikou. Odkázali mě k regálům, kde se to zjevně hemžilo tituly a obrázky plnými magie, draků, čarodějnic a upírů. Je to logický důsledek dlouhodobého vývoje, kdy zájem čtenářů i diváků převážil ve prospěch fantasy, které nezatěžuje tolik mozkové závity a obvykle bývá zábavnější. Pohádky vždycky táhly. Sci-fi titulů se natáčí jako šafránu a žánr sci-fi je obvykle jen zástěrkou pro horor, western nebo komedii ve sci fi kulisách. Díky Interstellar jsem měl pocit žánrové renesance, protože jde po dlouhé době o čistokrevnou sci-fi podívanou bez kouzel, mystiky a mytologie. Prostě vědecká fantastika tak, jak se tradičně chápe. Věda, boj s přírodou i se sebou samým a člověk opírající se o techniku a technologie. Navíc, v případě Interstellaru se jedná o typický blockbuster, kde velký rozpočet umožňuje zažít velkorysou podívanou se špičkovými triky a hvězdným obsazením. Fanoušek sci-fi, ale nejen ten, může zažívat velké dávky emocí při průletu černou dírou, přistávání na cizích planetách a putováním mezihvězdným prostorem. Film se dá považovat za jakési pokračování odkazu Stanleye Kubricka, lehce šmrclého Spielbergem. Osobně mi sice vadila určitá dávka nadbytečného patosu a emočních manipulací s divákem, stejně jako pro mě příliš nastavovaný pozitivní konec, protože pro mě mohl příběh skončit o 20 minut dřív, ale při všech výhradách jaksi nemám s čím srovnávat, resp. který film dát Nolanovi za příklad. Tohle prostě za poslední dekádu vyčnívá hodně okatým způsobem. Jeden z mála případů, kdy se blockbuster vyprodukovaný velkým studiem vymkne z tradičního schématu pohádkových vyprávěnek pro rodinné publikum a vznikne dospělý film. Celkový dojem: 90 %. (17.11.2014)