Interstellar

Zážitkový level? Nekonečno. Mindfuck level? Zhruba stejně. Jestli se vám zamotala hlava u Počátku, vězte, že to byla jen neškodná rozcvička před Nolanovým nejepičtějším dílem. V Interstellaru se snoubí ty nejryzejší spielbergovské emoce s abramsovským adrenalinem a neustávajícím tempem Temného rytíře. Zároveň ale jde o jasnou poctu Kubrickovi, jíž by testovací publika zřejmě nerozdýchala a producenti by vzali do ruky velké nůžky. Nolan má ale naštěstí takovou moc, aby tyhle nástrahy ladně přeskákal. A mohl si natočit všeobjímající (zároveň však vítaně komorní) výpravu za hranice známého i neznámého, která každé zakroucení hlavou okamžitě rozdrtí silou té nejoslnivější filmařiny. Interstellar tak dokáže napnout, dojmout i šokovat, kdykoliv se mu zachce. Hlavně vás ale tři hodiny nenechá sundat oči z plátna, a kdyby někdo začal tvrdit, že IMAX sály vznikly jen kvůli němu, nebyl by problém tomu uvěřit! (9/10) (03.11.2014)

Neuvěřitelně rozmáchlé a typicky Nolanovsky technicky dokonalé sci-fi, které je v dané kategorii navíc nevídaně "hard". A to tak, že to chce velkou příchylnost k žánru nebo velkou diváckou otrlost, protože ty skoro tři hodiny dokáží diváka skutečně zavalit. Nehledě na to, že valná většina filmu není zrovna veselé epicko-hrdinské dívání. Ono tedy epické je, ale je zhruba tak pozitivní, jako Potomci Lidí. A navíc vychází z premisy, že NASA nikdy člověka na Měsíc nedostala;) Což je samozřejmě na aeronetu a na sputniku.ru spolehlivě zdokumentováno i v našem světě, ale to sem nepatří:) Hudba Hanse Zimmera v nejpamětihodnějších scénách připomíná spíš Philipa Glasse, ale díky tomu se vám vypálí do hlavy ještě o kus intenzivněji. Velká škoda je, že ani tentokrát se Nolan nevyhne tomu, čemu se hezky česky lidově říká "mindfuck", ale který tu narozdíl od takového Inception vyznívá už tak nějak nezvládnutě, a omlouvat ho obvyklými problémy, spojenými s cestováním časem a dimenzemi, se jeví už přece jen poněkud nepatřičně. Tluče se ve mně to, že bych samozřejmě vnitřně víc souzněl s nějakým pozitivním koncem, ale na druhé straně kde jinde než v tomhle žánru by se tvůrci mohli trochu "odvázat" a odvrhnout "povinné" konvence. Ale jestli jsem dal 90% Gravitaci, tak tady by nižší hodnocení byla hodně velká sprostota, protože Interstellar má na rozdíl od Cuarónovy technologicko-kinetické superjízdy i další kvality než řemeslo a téměř doslova mechanické zatlučení diváka do sedačky. Takže ano, 90%. (27.03.2017)

Těžká věc. Nolanovic by mohli ubrat na důvěře v lidi (i když v ně uvěřit problém moc není), přidat nějaké tajemno či rovnou nadpřirozeno, ale jak mě jinak snímky s podobným tématem nudí, tady vyprávění šlapalo navzdory stopáži (skoro tři hodiny jsou smrtící, i když "móda takto dlouhých filmů" neexistuje), všechno mi sedí, holt z fyziky jsem málem propadal a dohánět to nehodlám. Hej, neměl by Interstellar, stejně jako 2001, uzrát?? Takže to tak udělám i se svým komentem a uberu spíš promile než procenta, i když bych asi správně měl. (13.11.2014)

Komentář obsahuje spoilery, takže by ho neměl nikdo číst, jelikož nic nepochopí. O tomhle filmu se ne až tak dobře píše, jako se o něm potom skvěle diskutuje v hospodě. A že bylo o čem. Dobré je vypravit se na film s někým obeznámeným v matematice nebo fyzice, diskuse pak bude o to zajímavější. Ne ani tak pro samotnou zápletku, pokud člověk věnuje trochu pozornosti světu "science" a ne jen "fiction", nemělo by mu alespoň v obecné rovině porozumění dělat potíže, ale proto, aby si popovídal taky o tom, co z toho by nemusela být jen fiction. Nebo o tom, jak nacpat čtyři rozměry do tří. To byla asi nejpromyšlenější scéna filmu. Jak do toho člověka uvrtat, aby se neztratil. Musí se mu jeden ubrat, takže může do kteréhokoli času, ale stále do stejného místa a kam jinam než do knihovny. Hezká myšlenka s tím, kdo jsou to ti "oni", co nám pomáhají. Problém jsem spíš měl s motivací jedné z postav (sabotéra, co nedokázal snést omyl) a jedna postava mi tam zase chyběla, konkrétně milý paní doktorky. Měl tam dost zásadní roli a přitom se tam vůbec neobjevil, to mě trochu zklamalo. Ještě jedna věc, to jsme s kamarádem nedokázali rozhodnout, jestli z děje vyplyne, ale podle mě je v tom chyba, nemůžu si pomoct. Takže naše budoucí já nám postaví červí díru do galaxie s našimi potenciálními budoucími domovy, ze kterých si musíme vybrat ten pravý. Musíme k Saturnu, proletět červí dírou, pak odvysílat zpoza horizontu události prostřednictvím gravitace údaje, abychom dořešili rovnici, na základě které postavíme nové vesmírnéí stanice ve stylu Ráma pro cestu na nový svět - bylo by asi moc složité, kdyby ten portál postavili budoucí lidé rovnou na novou planetu? Nebo to má symbolizovat, že díky tomu jsme se to vůbec mohli naučit a kdyby nám to postavili rovnou, vlastně bychom nepřežili, protože bychom se nenaučili jak to udělat? Možná, možná nepotřebujeme Eso Rimmera, nebo aby někdo napsal domácí úkol za nás, ale aby nás namotivoval a nás to bavilo spočítat samotné. Zmatení? Vy co jste viděli byste neměli a vy co ne máte smůlu, já vás varoval. Jo ještě jedna poznámka. O nějaké mezinárodní kooperaci tu není ani řeči, všude vlají vlajky americké, ale na druhou stranu je tak film aspoň upřímný a neztrácí absolutně čas s politickou korektností. Tak jo, dám plný počet i s výhradami, protože to, že ještě tři hodiny po skončení filmu bych o něm s chutí debatoval, je přidaná hodnota. Update: Neil deGrasse Tyson o Interstellar. (08.11.2014)

Patříte mezi ty, kteří si přáli, aby „nolanovky" nebyly tak (zdánlivě) prosty emocí? No, víte co se říká... "Dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit". Protože Interstellar více než co jiného působí jako Nolanova upřímně míněná odpověď na výše uvedenou výtku. Akorát je to snaha více chtěná a násilně tlačená než přirozeně vyplývající z děje a postav. Přitom je to dlouho (což vzhledem ke stopáži znamená opravdu hodně dlouho) sympaticky racionální (a je evidentní odkud pramení to soustavné připodobňování ke Kubrickově 2001), až se to však překlopí ve variaci na Frekvenci nahlíženou spielbergovsky rodinnou optikou. Ovšem pokud přeci jen mermomocí hledat nějaké připodobnění, tak se vyloženě nabízí Kontakt, který také svou racionální rovinu v závěru hodil do koše; i když ne tak doslovně jako Interstellar (a je zvláštní, že je to na jednu stranu TAK lacině doslovné a přitom je v tom výrazně mezi řádky skryto, jak a čeho bylo pro lidstvo během finále docíleno). Buďto to skousnete či ne. Já to skousl především díky tomu, že hned první replika dcerky v celém filmu jasně určí, odkud a jaká pointa přijde. Ovšem když nic jiného, tak zůstává neopakovatelný audiovizuální dojem (speciálně pak v Imaxu) pionýrské výpravy do neznáma, který soustavně bere dech; když už ne emocemi, tak minimálně tím co a jak zobrazuje. Krom toho jde o jednu z mála pravověrných velkorozpočtových science fiction, kde je většinu stopáže kladen důraz na první z těch dvou slov a nikoli na to druhé, jak bývá standardem. A to zase není až tak málo, když k tomu navíc máte celkem solidní šanci, že vám to třeba sedne i po té emoční stránce. Následné projekce mě však v následujících letech semlely natolik, že jsem si tu melodramatickou stránku nakonec naprosto zamiloval; a v tu chvíli není co řešit. (06.11.2014)