Obsahy(1)
V květnu roku 1957 publikoval americký časopis Life článek věnovaný nočním obřadům, při nichž se pod vedením Maríi Sabiny konzumovaly halucinogenní houby. Text o hledání absolutna v městečku Huautla odstartoval psychedelickou revoluci šedesátých let. _ Indiánka María Sabina léčila pomocí hub a poezie (její Chvalozpěvy jsou nedílnou součástí mexické lidové slovesnosti); obojí jí bylo zdrojem náboženského vytržení. Avšak šamanka se stala také postavou západní popkultury: to ona otevřela cestu k zapovězené mazatécké magii. _ Indiány byla ale kouzelnice obviňována ze zrady, protože prozradila tajemství cizincům. Domácí kulturní ikonou se stala až v sedmdesátých letech, kdy mexická vláda dokonce zaštítila film, který o ní natočil Nicolás Echevarría. _ Režisér získal Maríin souhlas k natočení dvou léčebných rituálů, během nichž vniká do duše nemocného, aby odstranila spirituální nerovnováhu, příčinu nemoci. Dokument je podrobným a jedinečným záznamem obřadů. _ O dvojznačnosti Maríiny kulturní pozice svědčí i to, jak ji nahlíželi dva nositelé Nobelovy ceny za literaturu. Zatímco v dramatu Camilo José Cely je světlou postavou, andělem, který jí hořké houby, tak v esejích Octavia Paze je ženou klamu, která stejně jako Castaneda představuje amerikanizaci mexické kultury. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (5)
Čerstvá zkušenost s několika etnografickými filmy, které poměrně věcně zachycují průběh domorodých náboženských obřadů, mě zavedla k zajímavé úvaze nad tím, co vlastně - jako nezúčastnění pozorovatelé a vzdálení diváci - od těchto snímků očekáváme. Pro moderního, racionálního člověka, odkojeného pozitivistickou vědou, se stalo jaksi samozřejmým, že při setkání s čímkoli, co jej rozumově přesahuje, vyžaduje nevyvratitelné důkazy, že potřebuje vidět, aby mohl uvěřit, či snad nejlépe danou věc rovnou uchopit, sevřít ve své dlani, protože zrak přeci jen může klamat. Když potom sledujeme filmy, které zachycují průběh magických rituálů, ať už veskrze intimních, jako je tomu v případě Maríi Sabiny, nebo opulentních kolektivních slavností Dogonů a jiných afrických kmenů, jsme přirozeně zklamáni tím, že nic průkazného nevidíme, že tyto rituály jsou vlastně docela obyčejné a všední, odmyslíme-li si zvláštní gestiku, hudbu, popř. magické formule a pomůcky, které k rituálu nedílně patří; že nás nijak neoslňuje ono vytoužené, legendami opředené posvátno, že se nijak hmotně nezjevuje, že ve vzduchu efektně nejiskří mana, jako se to stává v pohádkách a fantastických příbězích, jimiž přiživujeme svou obraznost. Taková očekávání jsou samozřejmě hloupá. Chceme-li z těchto vzácných snímků mít nějaký náboženský požitek, je třeba přistoupit na odlišná pravidla hry, je třeba si uvědomit, že účinek dokumentovaných ritů – na účastníka i opodál stojícího diváka – závisí na velmi konkrétní víře v to, co se právě odehrává nejen bezprostředně před jejich/našimi zraky, ale co se odehrává v posvátném čase, mimo viditelné, uvnitř, napříč světy, nahoře i dole, protože svět „primitivů“ je takový, takové je jejich rozumění světu. Mluví-li María Sabina o tom, že ti, kdož za ní cestují proto, aby je zázračně uzdravila, stejně jako ti, kteří v požívání halucinogenních hub spatřují snadnou cestu k Bohu, se nesetkávají s pozitivními výsledky, má na mysli právě tuto radikální neschopnost k víře, která se navíc spojuje s nepochopením a ponižováním stovky let udržovaných tradic. Léčba nemůže být úspěšná sama o sobě, nýbrž očekává zcela neopominutelný osobní vklad. Neznamená snad víra přijetí? ()
Dokument zachytáva dva obrady svetoznámej indiánskej liečiteľky Maríe Sabiny, ktorá s pomocou halucinogénnych húb vyháňala choroby z tela. Nicolas Echevarría sa týchto nočných rituálov zúčastnil a zároveň ich filmovo spracoval, so snahou o maximálnu autenticitu. Z nášho pohľadu nezvyčajné postupy, pri ktorých majú svoje miesto oheň, sliepky, pojedanie húb a následné vyvrátenie obsahu žalúdka, pri neustále vedenom dialógu s postihnutým a duchmi navôkol, mali v kultúre juhoamerických Indiánov svoje pevne zakorenené miesto. Liečiteľka sa tešila medzi miestnymi značnej úcte. Nezvyčajnosť celého obradu, snivá atmosféra okolo pukotajúceho ohníka, mrmlot v neznámej reči kmeňa Mazatékov a záhadné úkony: to všetko dokáže preniesť (napriek istej zdĺhavosti) zaujímavé pocity i na diváka. Cenný a zaujímavý dokument, kde okrem rituálu samotného divák môže zachytiť niečo zo života a spomienok liečiteľky (napr. na detské príhody s hubami), niekoľko jej básní a ako oblúk sa vinie jej dôrazné upozornenie na výlučne liečiteľské užívanie húb, ktoré v opačnom prípade môže mať nezvládateľné psychické dôsledky. Pozn. Nasledujúce vety sa už príliš netýkajú samotného filmu, ale úzko s ním súvisia: Vďaka publicite, našli tieto odľahlé oblasti „hľadači duchovna“, ktorí si potrebovali vybudiť zážitkové stavy opojenia na maximum a z rituálu, ktorý mal slúžiť výlučne medicínskym účelom sa stala atrakcia pre vyznavačov alternatív. Časť domorodcov dodnes vyčíta Márie Sabíne, že prezradila tajomstvo (aj umožnením nakrúcania obradu), čím ho znesvätila a „otvorila“ očiam, ktoré ho vidieť nemali. Režisér pri diskusii po filme uviedol, že jeho tiež k prvotným halucinačným hubičkovým jazdám neviedla žiadna choroba a neskôr pozoroval smutné dôsledky prílišnej medializácie: skupiny „rozširovačov obzorov“, z ktorých sa onedlho stali potácajúce sa postavy v opojení, narúšajúce svojím dlhým pobytom kľud donedávna pokojnej dedinky. Jednoduchá starenka, neovládajúca žiadny z cudzích jazykov, nedokázala devastácii prirodzeného duchovna zabrániť. A tak ostáva zaujímavé uvažovanie o miere prípustnosti zásahov, vedených túžbou po poznaní, do kultúry prírodných spoločenstiev. ()
Nejsem zrovna dvakrát velký fanda popkulturního odkazu, který se na Marii Sabinu nabalil-spíše naopak. Tenhle dokument ale tak trochu prozrazuje, že tohle povrchní zikoničtění není ani tak její zásluha, jako spíše výsledek nepřesné(né li přímo chybné) hipísácké interpretace její práce. Takhle syrově a bez křiklavých cingrlátek vyobrazená Sabina, stárnoucí v zapadlých horách mexika je o něco sympatičtější a mému vnímání bližší. Dokument samotný má své mouchy(převážně technického charakteru), ale docela mi sedlo, že namísto předkládání faktů, hromady informací a přísně studijního oka kamery je film veden spíše s důrazem na subjektivní pohledy(jak pozorovaného tak pozorovatele), atmosféru a víru. Babča to má prostě hezky srovnané, v praxi odvádí kus dobré práce a snad je jí úplně fuk, že její neónové portréty mají v pokojíčcích lidi, kteří její odkaz obrátili naruby. ()
V podstatě autentický etnografický materiál. Ocenil jsem hlavně objektivitu pojetí tématu, které není nahlížené ani skrze chomout materialismu, ani přes růžové brýle sluníčkářů. (Jazyková poznámka: Termín „sluníčkáři“ se začal používat v první polovině 90. let a původně označoval určitou sortu potrhlých esoteriků. Politickou konotaci získal až později. Dnes je tento výraz vnímán především jako hovorové synonymum slova neomarxisté. Zde tento termín používám v jeho původním významu.) Líbilo se mi, že babča kouří tabák a že pije pivo a kafe. Konečně rozumný názor na zdravou životosprávu nezkalený euroamerickými předsudky a pověrami! Příznačné je propojení původních domorodých šamanských praktik s křesťanskými motivy. Tento synkretismus je pro kulty Latinské Ameriky charakteristický: haitské vúdú, kubánská santería, brazilská umbanda, jamajské obeah – všude nacházíme to samé. Osobně sice preferuji jiné tradice, ale dokument jsem sledoval se zájmem. ()
Dokument o jedné pozoruhodné dámě a léčitelce. Pohled do tajů lidového léčitelství a tak trochu i šamanismu. Navíc rozhovor s tvůrcem na Mezinárodní festival dokumentárních filmů mě utvrdil v tom, že když má člověk nápad může vzniknout pozoruhodné dílo. Jen škoda, že je tento dokument hodně undergroundovou záležitostí (minimálně u nás)... ()