Soukromý majetek

Již minimalistické úvodní titulky vás dobře připraví na formu tohoto snímku. Několik málo lokací, pár herců, žádná hudba (s jednou malou výjimkou v závěru) a spousta dlouhých emocionálně vypjatých scén nez jediného střihu či pohybu kamery. Opravdu velmi komorní francouzský počin o nelehkém soužití členů jedné rozpadlé rodiny ve velkém venkovském sídle. Stupňující se napětí mezi výtečně napsanými a zahranými postavami je středobodem Holého vlastnictví. Nenápadný, ale o to lepší "malý velký" film. (07.07.2007)

Pro mě pětihvězdičková záležitost. Pro někoho možná příliš studené, nebo komorní, neřku-li akademické - pro mě však velmi uvěřitelné, realistické, syrové a dechberoucí. Scénářem počínaje, přes velmi dobře napsané dialogy, občasné záblesky sarkastického humoru až k velmi přesvědčivým hereckým výkonům bratří Renierových a madam Huppert. Uplatňování režisérských postupů á la bratři Dardennovi je alespoň pro mne dalším kladem filmu. Na rozdíl od Dardennovců však režisér ve finální scéně, kdy kamera opuští místo děje a vzdaluje se v jednom dlouhém záběru z místa samého, použije úchvatnou úpravu jedné části Mahlerovy druhé symfonie v podání Uri Cainea, a divák si tak odnese téměř transcendentální zážitek. Tedy, ne možná každý divák, ale já to tak měl. (28.10.2009)

Klasicky, až staromódne, budovaná dráma, ktorá celý čas posobí na diváka chladne a indiferentne. Žiadna hudba, minimum pochopiteľných emócií, obmedzené len na zopár metrov štvorcových starého statku. A prišlo posledných pár minút a tie ma úplne zabili. Musím napísať, bratia Dardenneovci, pozor, traste sa. Alebo buďte radi. Akokoľvek. 2minútový hudobný "epilóg" je dychberúci. Pol hviezdičky zaň. A opäť veľké ticho.. (01.11.2009)

Matka dává lásku, otec peníze a synové na základě vlastních preferencí přestávají být nestraníky. Soukromý majetek o rozkladu již tak neúplné rodiny je do morku kostí komorní drama. Příjemné jako mráz zabodávající se do tváře, plné mlčenlivých „domysli si, co si myslí“ záběrů a s náležitě neuspokojivým otevřeným koncem. Formou, obsahem, dokonce ani (nejspíš úmyslně) unaveným herectvím Isabelle Huppert nad jinými neční. Prorocky se odvažuji tvrdit, že Joachim Lafosse francouzskou ani belgickou kinematografii nespasí. 65% (30.01.2012)

Přidala bych psychologické drama a musí na to být asi i to správné naladění. Rodinné vztahy, které jsou na nulové úrovni a my sledujeme postupně gradující a téměř očekávaný konec. Smutné, silné, a žel některé situace uvěřitelné. Absence hudby ještě navíc umocnila už tak tísnivou atmosféru. Je pravda, že tam většina situací, včetně konce zůstala otevřených a nezodpovězených. Ne, že bych to musela vědět do puntíku, ale proč manžel odešel, nebo proč se matka chovala tak zvláštním způsobem, alespoň některá z postav se mohla malinko víc rozvinout. Jinak spokojenost. (24.10.2014)