Clona

Špatně odrežírovaná duchařina se špatnými herci (obzvlášť Joshua byl k smíchu). Trapný scénky, trapný dialogy, trapný postavy, trapný záběry. Ale nakonec za šlápnutí na plyn v poslední dvacetiminutovce dávám hvězdičku a brzo vyhledám originál, protože ten snad takhle bídně udělanej bejt nemohl a tudíž je tam šance, že budu mít u filmu bobky, což se tady nepovedlo. (19.11.2011)

Benjamin a Jane sú mladomanženia z New Yorku. Tesne po svatbe odchádzajú do Tokia, kde Ben dostane lukratívnu pracovnú ponuku ako umelecký fotograf. Na jeho fotkách sa odrazu začne objavovať desivá, zahmlená postava mladej devy. Jedná sa o film japonského režiséra, natočený za peniaze amerických producentov. "Clona" sa pevne pridržiava typickej azijskej osnovy duchárských horrorov. Ako vždy ide o záhrobnú pomstu ranenej ženy. Je to pomerne slušne urobený snímok, ktorý však iste ničím neprekvapí ostrieľaných fanúšikov horrorovej tvorby. *** (17.12.2009)

„Takže to nie je skutočné?“ – „To som nepovedal.“ Málokedy mám pri pozeraní hororu taký pocit, že herci sú príšerní. Videl som množstvo ázijských hororov odštartovaných úspechom Nakatovho prvého Ringu, aj ich americké prerábky. Nemyslite si však, že tony klišé (dvojité finále, duch môže fyzicky ubližovať, prejavuje sa prostredníctvom techniky, má podobu bledej ázijskej dlhovlasej dievčiny s neprirodzenými pohybmi) je najhlavnejším problémom mizernej CLONY (remake pôsobivého thajského originálu). Na to som už zvyknutý. Prečo teda len 20%, keď rovnakému ZMEŠKANÉMU HOVORU s Edwardom Burnsom som dal až 40%? Lebo bol atmosférickejší a herci sa v ňom nesprávali ako blbci. Teraz mimoriadne nesympatickí predstavitelia páriku konajú až smiešne nelogicky – keď by mali jačať šialenstvom, sucho sa pýtajú „Deje sa niečo?“ a na bežné veci reagujú hystericky. Remake neprichádza s ničím, s čím neprišiel originál a to, čo kopíruje, je trápne (sedenie na pleciach). Ak ste zatiaľ žiadny „japan shock“ (resp. jeho remake) nevideli, asi budete nadšení. Ale čím viac ste si ich pozreli, tým viac budete znechutení sami zo seba, že štrnásty raz pozeráte stále to isté. (27.05.2011)

Tak tohle není vůbec špatný horůrek. Je to sice remake thajského originálu, o kterém nic moc nevím, ale ten americký má něco do sebe a odehrává se v Tokiu. Jde v něm o to, že novomanželé Ben a Jane jednou v noci autem na silnici srazí podivnou dívku, která po nehodě záhadně zmizí. Od té doby se však dvojici začnou dít podivné věci. Začne se jim zjevovat ona tajemná dívka, jejich dva přátelé záhadně zemřou, a jelikož je Ben profesionální fotograf, tak se na jeho fotografiích začnou objevovat podivné šmouhy. A jde s jistotou o ducha. Vše spěje k závěrečnému rozuzlení, ve kterém se dozvíme, že Ben není takové neviňátko, jak se zdá a skrývá děsivé tajemství související s mrtvou dívkou. Je to duchařina jak poleno a asijské remaky většinou nijak výrazně hororový žánr neobohatí, ale mně se tenhle film líbil. A ani trochu jsem se u něj nenudil. Závěrečná pointa byla dobrá, herci byli taky dobří a mrazení v zádech se taky dostavovalo, tak proč tenhle horor neocenit. (17.11.2009)

Asijské duchařské horory staví působivost na minimalismu a pomalosti, na tom, že do každodenního světa skrz jakési praskliny známé reality prosakuje cosi nevysvětlitelného. Mohly by to být klidně sociálně realistické příběhy, jak to v rodinách neklape. Americké remaky v souladu s tím, jak se v Hollywoodu nejčastěji točí horory, představují své fikční světy už předem jako nějak vyšinuté, nereálné, surreálné; děj se pohybuje v šokujících skocích, všichni se chovají divně, pohybují se v nezvyklém prostředí a téměř každá postava - vyjma nevinných ústředních blonďatých hrdinek - je typem monstra. Bát se u originálního asijského hororu znamená přistoupit na to, že za naším světem leží jiný svět, který o sobě dává vědět prostřednictvím různých médií; ať už lidí nebo technologií jako videokazety, mobily, internet nebo fotografie. Bát se u amerického hororu znamená bát se našeho divného dekadentního světa, kde jsou reálná i zdánlivě nereálná nebezpečí úplně stejná. (13.06.2020)