Reklama

Reklama

Zvětšenina

  • Velká Británie Blow-Up (více)
Trailer

Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“ (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (460)

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. ()

Jordan 

všechny recenze uživatele

najlepší antonioniho film, ktorý som doposiaľ videl (aj keď kvôli čistému svedomiu musím povedať, že som toho od neho zatiaľ nevidel veľa), pasáže, keď jazdí autom, kompozície záberov v ateliéri, nápady ako skupina mímov, kúpa vrtule a podobné veci sú jednoznačne úžasné. kdejaká hollywoodska hlava "mazaná" by z tohhto námetu pevne verím pokojne vytrieskala priemerný thriller, lenže Michelangelo natočil pokojným tempom nepokojný film o tom, že (to bolo prvé, čo mi napadlo keď sa objavil titulok THE END), niekedy je lepšie isté veci nevidieť a nevedieť a že realita nemusí byť totožná s tým, čo vidíme a naopak. Pre mňa osobne silný filmový zážitok. ()

Reklama

Djkoma 

všechny recenze uživatele

Film, který první půl hodinu říká jen to nejmín co může. Snaží se ukázat vlastnosti hlavního hrdiny a ostatních i celkem nevýrazných postav. Ukazuje dokonale náladu, pocity, atmosféru a "klid" 60.let v Londýně. Hlavní hrdina je arogantní, sebevědomý, cílevědomý a mající všechny vlastnosti potřebné k docílení genialního fotografa(včetně úchylného běhaní a vtíravého fotografování). K lidem okolo něj se chová jako kdyby neznamenali nic a to hlavně co se týče "tupých", anorektických a škaredých modelek. Jedna žena ho miluje, ale spí a žije s jeho kamarádem. Není si jistá jím a vztahem k němu. Další dvojice mladých "modelek" udělá naprosto cokoliv pro jednu fotku. Celé to vyvrcholí, jednou nevinnou fotografií. Zvětšenina zvětšuje lidské chyby, promyšlenost chování lidí a toho jací jsou lidé. Zbylá hodina filmu je již velmi zajímavá. Režisér si hraje se skvělým hlavním představitelem a atmosférou, která je mu nabízena. Naprosto dokonalý "větrný park" je lahoda pro uši a oči a rád bych se takovým parkem někdy prošel. Režisér nakonec ze všeho dostal maximum. Závěrečný tenisový zápas , který spojí a nechá přijmout fotografa jinou realitu. Tu kterou mi nenabízí jeho zrcadlovka. Fotograf se zděsí možného objevu a toho co může znamenat a radši si to nechá jako své tajemství. Jeho objev by mohl být jeho vrchol, kterého již nikdy jinak nedosáhne a bude jen upadat. Ze závěru si vyvodte co chcete, ale pomalý začátek a jeho nudnější vývoj bohužel shazuje tento film min. o hvězdičku. ()

Vojtino 

všechny recenze uživatele

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Slavnou Zvětšeninou Antonioni započal své období anglicky mluvených filmů. Na rozdíl od dvou následujících filmů Zabriskie Point a Povolání: Reportér dosáhla Zvětšenina obrovského úspěchu jak u kritiky, tak i u diváků. Antonioni se na jeden ze svých nejslavnějších filmů připravoval velmi pečlivě. Bezmála třičtvrtě roku žil v Londýně, vnímal jeho pulzující uvolněnou atmosféru poloviny 60. let, aby pak během jarních a letních měsíců roku 1966 natočil na jednu stranu vysoce umělecky stylizovaný, zároveň i atmosfericky přesný obraz swingujícího Londýna, ve kterém se slévaly hlavní kulturní proudy moderního světa. V ústředí celého filmu stojí postava fotografa Thomase, do níž Antonioni vložil snad všechny podstatné rysy tehdejší generace. V Thomasovi se zrcadlí skutečná touha po svobodě uprostřed hluboké životní prázdnoty, touha po útěku z rutiny, ze stereotypu. Antonioni Thomase prezentuje jako neustále těkajícího, společenského, přesto velmi osamoceného, energického mladíka, který v neustálém pohybu jako by charakterizoval prchavost, povrchnost a boj proti tradičním hodnotám. [==] !SPOILER! Příběh filmu není důležitý, spíše divákovi důmyslně zprostředkovává podobenství o stavu tehdejší mladé generace. Fotograf se jednoho dne vydá do zcela opuštěného londýnského parku, kde při focení narazí na milostný pár. Žena (Jane) se však Thomase zalekne, přičemž nejdříve v parku a později i ve fotografově ateliéru požaduje negativ s inkriminovanými snímky. Thomas ženu uspokojí předáním jiného negativu, přičemž ten pravý nechá vyvolat a zjistí, že se vlastně stal svědkem zločinu, vraždy. Podrobnou analýzou veškerých snímků a zvětšováním jednotlivých částí do sebe pomalu začnou zapadat kousky skládačky. V této slavné bezdialogové sekvenci se Antonionimu a kameramanovi Carlovi Di Palmovi podařilo bez jediného slova postupně budovat napětí, přičemž pohyby kamery v podstatě opisovaly pohyby fotografovy hlavy, což značilo způsob jeho uvažování. Při následném nočním pátrání v parku skutečně nalezne mrtvolu muže, kterého tajemná Jane nechala pravděpodobně zastřelit. Neúspěšně se poté Thomas snaží přesvědčit své přátele o skutečném zločinu, jehož byl nechtěným svědkem. Druhého dne ráno se Thomas opět ocitá v parku, jenomže tělo muže je pryč, stejně jako i v ateliéru všechny jeho zvětšené snímky z parku až na jeden jediný, na němž je jen sotva identifikovatelná skvrna. Závěr filmu je stejně prchavý jako onen zločin, Thomas snad poprvé v životě zmítaný obrovskou nejistotou je svědkem „tenisového zápasu“ dvou ze skupiny mimů. Po chvíli je jedním z nich vyzván, aby mu na kurt hodil zpět imaginární míček. Thomas se oddává této iluzi, aby pak v posledním záběru, velkém celku střihem zmizel ze sytě zeleného trávníku. [==] Antonioni jako jeden z hlavních představitelů evropského moderního uměleckého filmu nenabízí ve Zvětšenině odpovědi, pouze velké množství otázek. Vkládá do filmu mnoho skrytých a těžko interpretovatelných významů, přičemž skrze hlavní postavu Thomase jako by chtěl vypovídat především o osamocení a prázdnotě a nejednoznačném určení životních cílů. Ze všeho výše uvedeného můžeme film vnímat dle naratologické koncepce Davida Bordwella jako ukázkový příklad narace uměleckého filmu. Postavy příběhu jsou jen mlhavě načrtnuty, přicházejí náhle a bez jakéhokoli opodstatnění zase odcházejí. Základní zápletka filmu se objevuje až někdy v polovině filmu, přičemž její „rozuzlení“ je spíše určitou metaforou života. Je to, co právě vidíme realita, nebo pouze chvilkový, pomíjivý stav věcí? Stejně tak fotografie – ztrácí zobrazená realita svou „pravdivost“ ihned po stisku spouště fotoaparátu? Právě tyto otázky film vzbuzuje a spolu s Thomasem se na ně divák pokouší, leč marně, nalézt odpověď. () (méně) (více)

Galerie (112)

Zajímavosti (26)

  • Úvodní mimy byly natočeny na náměstí budovy The Economist na St. James's Street v Londýně, projektu Alison a Petera Smithsonových, který byl postaven v letech 1959–1964. (classic)
  • Skupina, na jejíž koncert se Thomas vypraví, jsou proslulí Yardbirds, ještě ve složení s Jeffem Beckem a Jimmy Pagem (pozdějším členem Led Zeppelin). Rozmlácení kytary je evidentně inspirováno excesy jiné londýnské skupiny The Who. (Robbi)
  • Autorem fotografií, které vidíme ve filmu, byl Don McCullin. (džanik)

Související novinky

Kánon filmu 2011

Kánon filmu 2011

13.02.2012

V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)

Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni

Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni

02.08.2007

Před několika dny média informovala o úmrtí obou filmových velikánů. Oba byli nepřehlédnutelnými persónami světového filmu a jejich stopa, kterou zanechali dalším generacím, je až příliš hluboká,… (více)

Reklama

Reklama