Chaotická Ana

Hypnotizující průnik do tajů minulých životů podle Julia Medema... Jinak poněkud chaotická mozaika z krásy, krutosti, svobody, umění a smutného ženského údělu, ale i nezničitelné síly, od které je však marné čekat spojení v jeden smysluplný obraz. Místy působí hodně nedotaženě, ale celkem fajnově se sleduje, minimálně díky oduševnělému zjevu Manuely Vellés, poutavému vizuálu a krásné hudbě, která by si zasloužila být v mnohem lepším filmu... A konec? Ten jako by se k tématu neuměl vyslovit už vůbec a tak trochu si sám sobě nakálel na hlavu. (11.10.2014)

Bohužel Chaotická Ana šla naprosto mimo mě. Nešlo asi ani o momentální rozpoložení, jelikož si nedokáži představit stav ve kterém bych si tento film užil. Těžko uchopitelný sled událostí a všemožných snových a hypnotických pochodů. Zprvu zaujalo, ale nakonec nikterak neuchvátilo. K další tvorbě Julio Medema budu muset přistupovat dalek obezřetněji. (20.08.2015)

Julio Medem opět dokázal svou tvorbu posunout o něco dále. Jeho záliba v psychologii je více než zjevná. Mé nadšení ale srazil na závěr filmu, který je snad nejdůležitější částí všeobecně... no nechci spoilerovat, tak jen řeknu, že se to opravdu moc nepovedlo - vymizela hloubka zavřených dveří a Ana zůstala šílenou. První půlka je ale o něčem úplně jiném... cesta do podvědomí je až mrazivě důvěryhodná a Manuela Vellés se do role perfektně hodí. Určitě sem nebyla jediná, kdo se v jejích očích naprosto ztratil. Ana projde vaším nitrem a chytne vás za ruku. Jsem ráda, že Medem nezůstal u svých stálých herců, už jsem se v jeho tvorbě začínala ztrácet. Propojení s výtvarnou a hudební stránkou bylo také jedinečné. Opravdu mě mrzí ten konec, který opravdu všechno doslova podělal... ti, co film viděli, vědí, proč tohle píšu. Naprosto by stačilo zůstat ve Španělském prostředí, protože to je jedna z kvalit Medemovsky vyjímečných filmů. (15.01.2009)

Pohled do spirituálních poloh jedné bohémské duše, jehož formální rámec, sledující číselný odpočet (k navození hypnotického stavu?), dodržuje snesitelnou polohu vyprávění a ve svém konci dojde ke slušné pointě. K té vás příběh neodolatelně táhne, což i přes jednoznačně umělecké ambice znamená, že nezačne nudit. Závěrečná epizoda po "dosažení bodu nula" celou snahu sice zbytečně strhává do roviny polopatické protiválečné agitky a scénka s ukáknutím do ksichtu jeví se mi trochu na efekt, přesto zážitek z filmu měl u mne svou estetickou odezvu. 75% (26.02.2009)

Medem patří k mým nejoblíbenějším režisérům, není tedy divu, že jsem se na Chaotickou Anu velmi těšil. Již první minuty mě bezmála nadchly a já si užíval typickou práci tohoto režiséra. Spoustu pro něj specifických prvků jsem už znal, ale dovedl z nich namíchat opět něco nového. Radoval jsem se tedy z až důvěrně známých záběrů točených z pod vodní hladiny, v ní vznášejících se těl, krásné a záhadné hlavní hrdinky, kamery bloudící na nějaké neznámé tajemné místo, a těšil se z těch nových, jako bylo Anino seznámení s novým prostředím ve scénách s dotykáním rukou lidí v neznámém davu. Oceňoval jsem, jak pomocí jednoduchého odpočítávání dokáže stupňovat divákovo napětí a očekávání. Následují SPOILERY. Vše bylo prostě skvělé, až do chvíle, ve které Medem spojil obecné mírové poselství filmu s konkrétní událostí, s válkou v Iráku. Je jistě právem umělce, stejně jako jiného člověka, se vyjádřit k akutálnímu politickému dění a možná není náhodou, že jedno z nejznámějších děl tohoto charakteru, Guernica, pochází ze štětce španělského malíře. I Buňuel, další Španěl, byl politicky velmi angažovaný. Ale zpátky k Picassovi. Právě on hlásal, že umělec by se k politice vyjadřovat měl a on sám tak zajisté činil. Guernica je z tohoto soudku jistě dílem nejznámějším, mně se však do krámu více hodí jeho obraz Masakr v Korei, který představuje kritiku nasazení jednotek OSN v oné asijské zemi. Z dnešního pohledu se toto nasazení obecně hodnotí jako rozumné, umělec tedy zjevně není neomylným. A tím se dostávám zpět k Medemovi. Možná je jeho odsouzení války v Iráku správné a možná nikoliv. Nevěřím však tomu, že právě američtí strůjci této války jsou těmi nejhoršími lidmi historie, jak Medem ústy Any tvrdí. Stejně jako nevěřím tomu, že onen politik z filmu by se pokusil Anu ubít k smrti. Tahle scéna a násilné naroubování příslušné zálivové události, mi prostě obojí přijde poněkud pokakané. Přesto i onomu hovínku nemohu upřít napáditost s jakou bylo propojeno hned s úvodní scénou filmu (jestřáb a holubice), a tím byl oběma "vyměšovacím" scénám dodán hlubší význam, než by měly samy o sobě. Vyzdvihnout musím i práci s minulými životy, které zprvu působí jako pouhý mystický prvek k upoutání zájmu diváka nějakým tím tajemnem, posléze se však ukáže, že jde o velmi funkční a originální způsob, jak příběh Any zobecnit a všechny násilím trpící ženy světa představit v jedné osobě, kterou už divák důvěrně zná a tudíž ono utrpení pro něj není odosobněné. A přitom ono příjemně mrazivé tajemno zůstává :) Nu a abych nekritizoval jen ten Irák, tak si musím rýpnout i do scény, ve které nám první Newtonův zákon umožní zahlédnout Aniny kalhotky. Medeme, vždyť erotiku přece umíš servírovat mnohem rafinovaněji. (I když zpětně tuto scénu vnímám jako určité symbolické podtrhnutí Anou nabytého sebevědomí - ale tady bych byl raději opatrný). (24.11.2008)