Chaotická Ana

Medem patří k mým nejoblíbenějším režisérům, není tedy divu, že jsem se na Chaotickou Anu velmi těšil. Již první minuty mě bezmála nadchly a já si užíval typickou práci tohoto režiséra. Spoustu pro něj specifických prvků jsem už znal, ale dovedl z nich namíchat opět něco nového. Radoval jsem se tedy z až důvěrně známých záběrů točených z pod vodní hladiny, v ní vznášejících se těl, krásné a záhadné hlavní hrdinky, kamery bloudící na nějaké neznámé tajemné místo, a těšil se z těch nových, jako bylo Anino seznámení s novým prostředím ve scénách s dotykáním rukou lidí v neznámém davu. Oceňoval jsem, jak pomocí jednoduchého odpočítávání dokáže stupňovat divákovo napětí a očekávání. Následují SPOILERY. Vše bylo prostě skvělé, až do chvíle, ve které Medem spojil obecné mírové poselství filmu s konkrétní událostí, s válkou v Iráku. Je jistě právem umělce, stejně jako jiného člověka, se vyjádřit k akutálnímu politickému dění a možná není náhodou, že jedno z nejznámějších děl tohoto charakteru, Guernica, pochází ze štětce španělského malíře. I Buňuel, další Španěl, byl politicky velmi angažovaný. Ale zpátky k Picassovi. Právě on hlásal, že umělec by se k politice vyjadřovat měl a on sám tak zajisté činil. Guernica je z tohoto soudku jistě dílem nejznámějším, mně se však do krámu více hodí jeho obraz Masakr v Korei, který představuje kritiku nasazení jednotek OSN v oné asijské zemi. Z dnešního pohledu se toto nasazení obecně hodnotí jako rozumné, umělec tedy zjevně není neomylným. A tím se dostávám zpět k Medemovi. Možná je jeho odsouzení války v Iráku správné a možná nikoliv. Nevěřím však tomu, že právě američtí strůjci této války jsou těmi nejhoršími lidmi historie, jak Medem ústy Any tvrdí. Stejně jako nevěřím tomu, že onen politik z filmu by se pokusil Anu ubít k smrti. Tahle scéna a násilné naroubování příslušné zálivové události, mi prostě obojí přijde poněkud pokakané. Přesto i onomu hovínku nemohu upřít napáditost s jakou bylo propojeno hned s úvodní scénou filmu (jestřáb a holubice), a tím byl oběma "vyměšovacím" scénám dodán hlubší význam, než by měly samy o sobě. Vyzdvihnout musím i práci s minulými životy, které zprvu působí jako pouhý mystický prvek k upoutání zájmu diváka nějakým tím tajemnem, posléze se však ukáže, že jde o velmi funkční a originální způsob, jak příběh Any zobecnit a všechny násilím trpící ženy světa představit v jedné osobě, kterou už divák důvěrně zná a tudíž ono utrpení pro něj není odosobněné. A přitom ono příjemně mrazivé tajemno zůstává :) Nu a abych nekritizoval jen ten Irák, tak si musím rýpnout i do scény, ve které nám první Newtonův zákon umožní zahlédnout Aniny kalhotky. Medeme, vždyť erotiku přece umíš servírovat mnohem rafinovaněji. (I když zpětně tuto scénu vnímám jako určité symbolické podtrhnutí Anou nabytého sebevědomí - ale tady bych byl raději opatrný). (24.11.2008)

Klíč k finální scéně vidím v boji ženského a mužského principu. Proti emotivnosti a živelnosti Any ( žena jako dárkyně života) stojí muž, sokol z úvodní scény, představitel násilí a sobectví (u kongresmana spojený i s machismem). Tak Ana, jež vstřebala všechny mužm ublížené a ztýrané ženy snad za posledních 1 000 let, učiní (holubičí) gesto vzdoru za všechny ženy, které v ní našly útočiště a dodaly jí vlastní sílu a a sebevědomí. Film nabízí i řadu dalších otázek k zamyšlení, u kterého vás provází skvělý hudební doprovod a celkově chytlavá atmosféra. (02.04.2012)

Už vím, proč jsem rok otálela. S Medemem se nedá hazardovat, jeho filmy jsou vzácnost, jsou jako obřad a čas je třeba zvolit velmi uvážlivě, jestě lépe intuitivně, protože i to je součástí prožitku, který se nedá obehnat slovy. Jsem uchvácená. Ptám se sama sebe, co jsem to viděla, co jsem to prožila a přistihuju se při krádeži myšlenky, že tak dlouho se do Medema díváš, až se Medem podívá do tebe. Oslava sestry, oslava ženy, dál už nic, dál už všechno. (02.05.2010)

Velmi nudný začátek, pomalý rozjezd příběhu Anity, malý prostor pro Charlottu Rampligovou a jediného pohledněho muže snímku, Cazalého, to vše mi jasně znemožňuje dát filmu plný počet. Od části na moři dostává film spád a začíná být zajímavý i vizuálně. Nula je faktickým vrcholem, krásnou filmařinou a výbornou pointou. Jen to chce mít hodně silné nervy prokoukat se až k závěru. (26.11.2019)

Medemove filmy ku mne svojou ojedinelou rečou prehovárajú veľmi sugestívne. U všetkých - Chaotickú Anu nevynímajúc - naša vzájomná komunikácia miestami škrípe, čo ale bohato vynahrádzajú momenty absolútneho porozumenia medzi nami. Takýchto momentov mala Chaotická Ana požehnane a nebyť záveru, v ktorom politizovanie, dovtedy organicky prerastajúce dej, dalo príbehu nepríjemne konkrétne vyznenie, zamiloval by som sa do nej rovnako živelne, ako dokázala ona. (07.12.2008)