Černá labuť

říkejme tomu třeba nadání, jinými slovy také řemeslná zručnost, přidejme k tomu přísnou sebekázeň a důslednost, oddanost, nejlepší úmysly a nejvyšší ambice a přesto nezbude než to všechno sbalit do zádumčivého závěru: to přeci vůbec nedostačuje! /// z Černé labutě je průzračně jasné, že Darren Aronofsky onen fakt na paměti měl. snad i slavného režiséra pronásledoval jako děsivý stín vlastního možného selhání po celý čas práce na nejnovějším projektu, nepodobný paranoidním bludům, které si lidé občas v záchvatu iracionálního strachu projektují do temných hororových koutů, kam oko nevidí. a otázka se nejspíše stávala tím naléhavější a znepokojivější, čím déle si ji kladl. postačí upnout se ke své vysněné ambici a z hloubi duše vydrat své poslední síly, aby práce umělce dala vzniknout skvostnému dílu, nebo je třeba sáhnout si až na bahnité dno vlastní duše? Nina v podobné snaze zajisté nakonec uspěla; nehledě na jeden ostudný pád, o jejím výkonu nelze pochybovat. sama nezapochybovala, přestože dříve sama sobě byla velkým kritikem. bylo to dokonalé. podal však režisér stejně uspokojivý výkon? zajisté pamatoval na první marný pokus krystalizovat dokonalost samu filmovými prostředky. komorní Labuť nese při srovnání s ikarovsky troufalou Fontánou stopy opatrného poučení. tvůrce svůj film sevřel nejen klaustrofobicky budovanou mizanscénou, ale také osvědčeným soustředěním kamery do převažujících detailů na tvář hlavní hrdinky, popřípadě tváře ostatních postav, dokonale obsazených nejpříhodnějšími hereckými představiteli. efekt to zajisté není o nic lacinější, než prvoplánové hororové lekačky, ale svůj díl práce mistrovsky naplňuje. nejenže tvář právem oceněné Natalie Portman zprostředkuje divákovi téměř všechny přítomné emoce (jakkoliv jsou či nejsou intenzívní v kontaktu s jedinečnou osobností diváka), a které přeci ne, ty záhy dodá její tancující tělo snímané přiléhavou a velmi dynamickou kamerou, ona nás tvář mladičké baleríny přede vším uvede do schizofrenní duše hluboko pod ní. kdo jí pozorně sleduje, neztratí se ani v nejsložitějších zákrutech zdánlivé pomatenosti. /// doopravdy nejde o nic než o hrůzné naplnění smělého uměleckého záměru: ztělesnění zla, pro které bylo snadné najít v životě mladé umělkyně přebytek inspirace, mimo jiné v pokušitelce Lily, pokřiveném zrcadle Beth a v traumatickém soužití s poznamenanou matkou. nejvlastnější téma filmu, totalitu vnitřní reality duše, pak ztělesňuje vyjmenovanými prostředky vedené vyprávění, pro něž selhávají všechny pokusy o uspokojivé rozlišení mezi dějem v doméně hmotné skutečnosti, snu, narkotické halucinaci, optické iluzi, "za" vadou v zrcadle, vsugerovanou tužbou, ať už touží Já, či druhé, temné, či přiléhavěji k filmu: "černé" Já. smyšlené alter ego se vtěluje do lidské bytosti a její někdejší osobnost zůstává jen jednou ze dvou možností lidské identity. sebedestruktivní síly čekají na své odpoutání a zbývá se jen přesvědčit, zda dříve, než dojde k očekávané anihilaci protichůdných tezí, stačí labutí princezna předvést tanec o ambivalenci čirého dobra a zlovolného rozkladu. /// při naplnění tvůrčí ideje Aronofsky přeci neselhal. v okamžiku, kdy obsah díla dosáhl metaforického okraje a výpověď zcelistvěla, vyprávění stejně jako ve Wrestlerovi umlklo. může se zdát, že veledůležitá informace zůstává utajena, ale jedině těm, kteří nesledují stejný proud témat a otázek, jako tvůrci filmu, a s filmem samotným se divácky rozcházejí. zde proti ledabylému způsobu čtení textu nelze nic namítnout, vždyť autonomní realitu i jejich - těchto povrchnějších diváků - duševního prožitku Černá labuť v jádru své struktury utvrzuje. pokud ovšem na základě vlastních dojmů (jakkoliv já sám uznávám mnohé odmítavé výroky jako oprávněné) vztažených nikoliv na své osobní způsoby "dívání se", ale na film samotný - jako kdyby snad mezi obojím existovalo bezprostřední spojení - snímek zatvrzele odmítáte, položte si alespoň otázku vlastní i Černé labuti: je přítomnost podivného zdání vyumělkované zvrácenosti, rozháranosti a tvůrčího pochybení ve filmu zpracovávajícím jako dílčí téma zosobnění zla v nepořádku ... a je vůbec možné pojednat inkarnaci nedokonalosti formou dokonale vybroušenou jako briliant? (31.05.2011) (méně) (více)

Slovo "strhující" se (hlavně v propagaci) dnes používá tak často, že už pomalu zapomínáme, co skutečně znamená, ale tady je výjimečně zcela na místě. Aronofsky poté, co poprvé dal (ještě trochu nespoutaně) průchod svému talentu v Requiem za sen, se následně trochu zbláznil a v záchvatu opojení sebou samým vypustil do světa Fontánu, aby se pak pokorně vrátil k tomu, co mu jde nejlíp. Místo všezahrnujících, epických příběhů "o všem" dnes točí portréty osobností, v nichž zničující moc lidských vášní, posedlostí a závislostí září jasněji než v sebevíc výpravnějším spektáklu. Black Swan je zatím vrcholem jeho filmařské kariéry a spojuje v sobě (mimo jiné) nekompromisní tělesnost Wrestlera a strhující gradaci Requiem. K tomu všemu již tradičně naprosto spolehlivě burácí Clint Mansell a drobné, ale často využívané audio efekty (spolu s "from-behind" kamerou už téměř Aronofského trademark) pomáhají budovat stísněnou, schizofrenní atmosféru. Jestliže byl Wrestler velmi fyzický film, tenhle je až viscerální - útrobný - jdoucí až na dřeň. Balet bolí, je plný odříkání a Natalie Portman dokáže tohle všechno (a ještě víc) ve svojí tváři zrcadlit tak samozřejmě, až máte pocit, že tou rolí skutečně žije. Největším překvapením pro mě bylo, že tohle je příběh o ženském dospívání, o nalézání vlastní sexuality, a ultimátně i o překonání sebe sama - o vyrovnání se s temnými stránkami vlastní duše. Aronofsky naplno signalizuje, o co tady jde, od samého začátku, postupně na diváka chrlí čím dál větší množství audiovizuálních vjemů, a to vše nikoli za cílem nás mást, ale nechat nás stát se úplnou součástí té šílené, děsivě krásné metamorfózy, kterou si prochází hlavní hrdinka. Aronofsky zrežíroval nádhernou adaptaci Labutího jezera, film, který zraňuje a dojímá, film roku. 100% _________ EDIT (14.2. 2011): Napodruhé ve mně uzrálo přesvědčení, že Black Swan je ze všeho nejvíc metaforou zábavního průmyslu, ve kterém se pro neustálé pobavení obecenstva ("Smile! We want their money.") střídají nové a nové hvězdičky. Panenská neposkvrněnost se mění v sebedestrukci a koloběh zrození a smrti pokračuje, protože "show must go on". Výstižným příkladem budiž smrt Heatha Ledgera (neodmyslitelně spojená s temnou rolí Jokera) a jeho následné "znovunalezení" v Josephu Gordonu-Levittovi. Ve fikčních hollywoodských světech totiž neustále potřebujeme zástupce určitých archetypů, které se sice časem obměňují a přizpůsobují okolnostem doby, ale ve finále je pro nás podstatnější, že takový typ vůbec přetrvává, než samotný osobní osud a život jednotlivých herců-lidí, který jej představují. ______ Jako o něco méně výrazný (i tak ale nepřehlédnutelný a neoddělitelný) vidím genderový podtext, kdy se dá příběh číst především jako story o dospívání dívky. Sledujeme Ninu, která se postupně vymaňuje z vlivu okolí a sama nad ním získává kontrolu (byť násilnou cestou) a v závěru symbolicky uzavírá onu přeměnu v ženu (menstruací). _______ P.S: Námitky, že je film předvídatelný, vycházejí ze špatného přístupu k filmu, kdy má divák pocit, že nepředvídatelnost děje je nutnou podmínkou dobrého, či kvalitního zážitku z jeho sledování. Napětí v Černé labuti nevychází z očekávání "co přijde a jak to skončí", ale vyvěrá z neustálé divákovy nejistoty, co je skutečnost a co ne, která přetrvává i po, na první pohled interpretačně jasném, konečném záběru. (22.12.2010) (méně) (více)