Černá labuť

Aronofsky sa v Requiem dotkol dokonalosti, v Black Swan nenechal nič na náhodu a poriadne ostentatívne a sofistikovane ju znásilnil – a jej sa to páčilo. / Aronofsky nepotrebuje byť novým Hitchcockom alebo Kubrickom, bude Aronofskym / Kto netancoval a nebol so fuckin´ close to the top nikdy Ninu úplne nepochopí, kto Ninu nikdy úplne nepochopí, nikdy v skutočnosti netancoval / Everybody wants to fuck whom and how they like sometimes – you can not contradict nature for eternity and repulse your inner self indefinitely / Famózne je že celý ten psycho efekt je o troch veciach – centrálna kompozícia, zvuková ruchová stopa a zrkadlo. / My soul wept. / Teraz fakt neviem či mám filmu tie Oscary priať alebo nie. Ak ich nedostane bude to dôkaz „alternatívnej mainstreamovej kvality“ ale nemôže snáď alternatíva vyhrať pop ceny aspoň jeden raz ? / Fincher aj Nolan tohto roku ťažko dostali na prdel./ Natálka má našliapnuté k tomu čo odlišuje hviezdu od púhej celebrity...no tak oddnes má výkon Maggie Cheung v Stvorených pre lásku konkurenta. / Rada slovenským distribútorom: CHCEM to vidieť na veľkom plátne...rada ich marketingu : Mila líže Natálku, to musí plniť kasičku./ What you see in the mirror is only what you are, but sometimes, the only person standing in your way to see what you are, is you./ Jediná otázka je...kam s tým v TOP 10 ? / It was simply...PERFECT 10/10 *FILM ROKA 2010* P.S. písané 5 minút po dopozeraní, keď uvidíte, pochopíte. (27.12.2010)

Výkladní skříň pro Aronofskyho typických postupů, které jsou samozřejmě stále efektivní, ale mě už začínají trochu nudit. Jistě, Černé labuti nikdo neodpáře vizuální (i navzdory "wrestlerovské" kameře) vyšlechtěnost, zničující gradaci a řádně hustou atmosféru. Ale k čemu to je, když jsme něco podobného od stejného tvůrce již několikrát viděli. Trochu nepochopitelný hype. 7/10 (18.02.2011)

Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit. (17.01.2011)

Vyprávění je táhnuto dvěma směry, první, z Wrestlera, se týká způsobu užití kamery - vše se snímá detailem a centruje hlavní postavu stejně intenzivně, jak to dělá i samotný scénář - příběh tak působí velice osobně a diváku blízce. Je spjat s hlavní postavou, jak nejvíc to jde. Druhý prostředek známe z Requiemu za sen - Aronofsky postupně deformuje realitu tím, že ji vyobrazuje skrze oči, které, zdá se, postupně ztrácejí příčetnost. Příběh však nehovoří o poruchách vnímání vnějšku, naopak Aronofsky v tomto povýšil a svými obrazovými hrátkami se snaží vykreslit rozpolcenost vnitřku. Tento vynikající prostředek bláznovství pouze připomíná, jeho hlavním úkolem je vytrhnout posedlost dokonalostí z reálných základů a povýšit ji na ideu, která je pouze zhmotněna děním na obrazovce. Je to vážné, smutné i povznášející... 9/10 (25.12.2010)

Sakra. Pro Aronofskyho (ého?) jsem si před projekcí chystal místo ve své topce režisérů. Ale tohle je opravdu ta nejohranější banalita - zrcadla (Radka má pravdu, kdo by to byl řekl), klasické twisty, trocha těch nejlacinějších lekaček, lechtivá nahota a klubová sekvence, která nesahá ani po kotníky obdobným sekvencím z jiných filmů. A možná ani nejde o to, že to je ohrané klišé,ale jak je to podáno. Aneb zvukově, hudebně a střihově nejslabší Aronofsky. P.S. V Červených střevíčcích z roku 1948 je mnohem víc obsese a zachycení krásy baletu. P.P.S. Všechna úcta k výkonu Natalie Portman, ale nebýt okázalosti baletních figur (a komerčnoosti projektu) na které se prostě krásně dívá, tak by proti mojí "princezničce" Michelle Williams neměla šanci. 7/10 (13.02.2011)