Černá labuť

This film just wants to be perfect. Chce to příliš moc a příliš nahlas. Aronofsky nastavuje zrcadla tak usilovně, že mi jen neméně usilovný stisk prstů mého spoludiváka na mém zápěstí zabránil v zařvání "zabili Bradleyho" na celé kino. Bohužel ani nastavení zrcadla baletu ve vší jeho hnusotě se všemi praskajícími klouby, propocenými trikoty a povinným vyhladověním, ani proměna nikoli ošklivého, ale zoufale zakřiknutého káčátka v titulního opeřence, ani přesné obsazení, kde se navzdory skvělé Natalii neztrácí ani Cassel nebo Ryderová, nemůže zvítězit nad skutečností, že v Black Swan vidím především rádoby sofistikovanou nápodobu umění, která trpí přílišnou doslovností než aby mohla být brána vážně, a na béčkový horor o cizí tváři v zrcadle na téma "buď opatrný s vyslovením svých přání, mohla by se vyplnit" - kterým BS ve své podstatě je - bere zase sama sebe příliš vážně. Pro mě midcult jako vyšitý, je mi líto. Možná je smolná černá labuť zakopaná v samotné idee vydávané za revoluční, ve dvojroli Bílé/Černé pro jednu baletku, když se přitom jedná o běžnou praxi. Nicméně slovní spojení "nebuď labuť" zřejmě na nějakou dobu získá na závažnosti. P.S. Když jsem se konečně odpoutala od nastavování zrcadel, vzpomněla jsem si v závěru na cimrmanovské: "Už blouzní. Naskakuje mu husí kůže a má dojem, že mu vyráží i brka!" A nové významné tisknutí mé ruky s nevysloveným "opovaž se" bylo na světě. P.P.S. Hudba skvostná, nepoznat, kde končí Čajkovskij a začíná Mansell... mňam. (23.02.2011)

Po solidním, ale pro mě ne zcela stoprocentně uspokojujícím Wrestlerovi si Aronofsky upevnil svou pozici v mojí topce nejoblíbenějších režisérů. V první hodině je Black Swan Wrestlerovi vlastně dost podobná - sledujeme velmi zblízka (až intimně) jednu osobu v "mezní" životní situaci, cítíme její pocity, cítíme každé její zranění. A ne vždy je to úplně příjemné, Aronofsky umí přenášet bolest z plátna na diváka jako málokdo. Tento "úvod" by byl za čtyři hvězdy. To by mě však závěrečná půlhodina nesměla totálně strhnout, odzbrojit a zdecimovat. Ale totálně. Po zádech mi skoro nepřetržitě přebíhal mráz, třásl jsem se jak osika. Oba zainteresované smysly (zrak a sluch) nebyly schopny vnímat nic než film. Takhle mi letos u žádného jiného snímku ještě nebylo. 100 % (22.12.2010)

Výkladní skříň pro Aronofskyho typických postupů, které jsou samozřejmě stále efektivní, ale mě už začínají trochu nudit. Jistě, Černé labuti nikdo neodpáře vizuální (i navzdory "wrestlerovské" kameře) vyšlechtěnost, zničující gradaci a řádně hustou atmosféru. Ale k čemu to je, když jsme něco podobného od stejného tvůrce již několikrát viděli. Trochu nepochopitelný hype. 7/10 (18.02.2011)

Zneklidňující cesta baletním pódiem s atmosférou, která bere dech snad v každém záběru. Aronofsky přišel se svojí verzí duševní temnoty a já nestačím zírat. Hlavně díky hypnotizující kameře a brilantní Natalii se jedná o jeden ze zážitků, které se kvůli jejich sugestivnosti musí z hlavy dostávat téměř až násilím. Je těžké říct jednou větou, proč je Black Swan tak úžasná. Já jenom vím a cítím, že opravdu je. (22.12.2010)

Geniální nebo vypočítavé, já v tom nenašel žádnou špičkovost. Je pravda, že Aronofsky zajímavě zapracoval se stresem hlavní hrdinky, proměnou, s kontrastem křehké krásy a temného neznáma. A je to jeho gala představení, stejně jako Natalie Portman. Sám jsem po celou dobu vydržel v zájmu, chvílemi i napjatý, závěrečné Labutí jezero bylo slušně intenzivní. Ale ve výsledku se to obešlo bez emocí a ten film mi přišel přesně takový, jakou byla jeho hlavní hrdinka, tedy profesionálně precizní, ale jinak zoufale vášní prostý. Wrestling mi byl bližší. (P.S. Uznávám, že DVDscreener nebyl nejlepším zdrojem, ale nemyslím, že by nějak ovlivnil počet hvězd.) (24.12.2010)