Černá labuť

Pohlcující, intenzivní a výtečně gradující. Finále je strhující smrští vjemů, řízenou vynikajícím režisérem, jenž baletní prostředí (a předlohu) absolutně využil. Přesto je Černá labuť malinko chudší a prvoplánovější než přechozí Aronofskyho počiny, protože líčí akorát přímou proměnu neživé porcelánové panenky v její černý protipól. (29.12.2010)

Když nám Portmanovic Natálka vyrostla ze svého pedofilního šarmu princezny Padmé, její Padedé je naprosto ohyzdné a Pádekatr totálně plochý. Když přeceňovaný egomaniak natočí s jeblou baletkou předvídatelný dokument o castingu na Lebedinoje ózero, člověku to až zahýbe statistickými tabulkami, kolik je tu najednou obdivovatelů anorektických "krasavic" a hochů v pitkáčích s obříma koulema. A to při posledním sčítání tvrdili, že jsou jich tu stále všehovšudy čtyři procenta! Toto je naprostý audiovizuální teror a čiré utrpení a doporučuji americkým tajným službám nahradit jím waterboarding v Guantanamu. První arabáš, kterému to pustí, prostě musí pod pohrůžkou opakované projekce vyžvanit Ládinovu adresu i s GPS souřadnicemi. Něco jako, když vás vaše maloměstská matka vytáhne v desíti na to Čajkovského veledílo online, navleče vás do těsných, hnusných tesilek, utáhne vám motýlka, až vám modrá hrtan a ještě vás nutí, aby se vám to líbilo! Navíc je Herr Aronofski kýčovitý jako panenka s porcelánovou hlavou a Natálku, dle toho jak se celý film tvářila, vážně podezírám, že si v rámci naturalistického herectví ten kolík do prdele opravdu vrazila. Ne, dělám si srandu, ve skutečnosti byla naprosto příšerná, nepřirozená a tvářila se jako zevní genitál. Normálně bych jednu dal alespoň za Kundisovic Milku, ale musím tady trochu srazit teplotu. Z toho Plijé Verbal blijé. (26.12.2010)

Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit. (17.01.2011)

„Perfektné. Bolo to perfektné.“ Nezaujalo ma to. U režiséra Aronofského som vždy mal pocit, že mi chce niečo strašne naliehavé povedať, ale nevie to a navyše to vôbec nie je zaujímavé. Takže ČIERNA LABUŤ ma prekvapila v tom, že vlastne ani nechcel nič povedať, len vyrozprávať baletný triler. Mimoriadne fyzicky a psychicky náročné umelecké odvetvie mu poslúžilo na vyčerpávajúcu dvojhodinovú štúdiu charakterov. Najväčší tlak je vyvíjaný na Natalie Portmanovú, v ktorej spoločnosti sa tomu príbehu dá veriť i v prípade, že mu neveríte. Osobne ma Aronofsky najviac potešil „fyzickým humusom“ (niektoré scény ako z MUCHY) a Vincentom Casselom, keďže je jedným z minima amerických režisérov, ktorí mu dali rolu, ktorá ide voči hercovmu stereotypu (v amerických filmoch väčšinou stvárňuje psychopatické krvilačné záporné chlipné postavy sexuálnych deviantov – VYKOĽAJENÍ). (01.02.2011)

Darren Aronofsky je jeden z nejobdarovanějších režisérů současného filmu. Poprvé ale musím jeho filmu vytknout tu všudepřítomnou snahu o velké umění, poprvé mi u jeho snímku přišla z podtextu více než zjevná a párkrát místy skoro až křečovitá, přesto má Černá labuť tolik strhujících míst a tolik silných momentů, že se nelze k zhlédnutému vymezovat neutrálně, neřku-li negativně, je to skutečně silný a ve svém konceptu umělecký film. Velké umění je ale jinde. Mám totiž pocit, že sám režisér se s Černou labutí popasoval podobně jako její titulní hrdinka, jen si prostě nebyl sto ,,fyzicky nebo duševně ublížit", aby do svého filmu dostal to nejlepší. A bez té ochoty jít na dřeň to prostě nejde. Emoce tu totiž nejsou upřímné, ale jen absolutně efektní, neboť jejich zdrojem je jen precizní přístup pana režiséra, nikoliv skutečná hloubka v příběhu a ve filmu. Jestli někdo o Černé labuti napsal, že je to (jen) skvělá nadstavba divadla a baletu, měl pravdu. Coby taková nadstavba funguje rozhodně dokonale. Efekt je nebývalý. Jen pod tím vším ukrytý příběh je až příliš prvoplánový. V Labutím jezeře by nevadil, v celovečerním vážně míněném filmovém dramatu trochu ano... (05.01.2011)