Všichni moji blízcí

Opravdu hezky natočené drama s pečlivým castingem, profesionálními hereckými výkony a kvalitním režijním řemeslem. Dát pod čtyři hvězdičky by nebylo fér, dát pět hvězdiček by znamenalo přejít fakt, že jde o opravdu hodně předvídatelné dílo, protože všichni moji blízcí spadají do kategorie pietních snímků určených primárně k odvysílání v televizi při příležitosti příslušných výročí. Prakticky všechno je jasné a už v půli filmu jsem si vydedukoval, kdo se zachrání a kdy bude odjíždět následující vlak s dětmi do zahraničí. Kromě předvídatelnosti trpí Mináčův film určitou akademičností ve snaze odvést opravdu dobrou práci. Jinak je to přiměřeně emotivní, smutné a poetické. Celkový dojem: 80 %. (09.03.2010)

Popis idylického života rozvětvené židovské rodiny sice nemusí úplně zaujmout (a malilinko nudí), ale poslední třetina filmu zážitek bohatě znásobí a závěrečná dokumentární pětiminutovka mě až dohnala k slzám. Pan Winton byl zkrátka kabrňák a Mináčovi budiž ke cti, že se tomuto opravdovému hrdinovi ve svých dílech tolik věnuje. Výborní Bartoška, Abrhám a Labuda. (27.03.2017)

Široké české veřejnosti nepříliš známý film (v porovnání třeba s Hřebejkovými nebo Svěrákovými díly) s výborným hereckým obsazením a krásně dojímavým závěrem. Dokonce ani rozjezd mi, narozdíl od některých místních komentátorů, kvůli výbornému hereckému obsazení nepřišel nijak zdlouhavý. Ubrat místy lehce telenovelové zpracování (zpomalený záběr běžící Šafránkové mi přišel spíše parodický než dechberoucí) a přidat trochu vizuální (kamerové) invence a asi bych nešla pod pět hvězdiček. "Jestli je tvůj strach větší než láska, tak tě lituju." (20.04.2011)

Výborný film, prošpikovaný českými hereckými hvězdami. Procítěně a emotivně zpracovaný příběh slabší povahy může dovést až k slzám, těm silnějším se snad alespoň trochu stáhne hrdlo. Určitě jde o jeden z nejpůsobivějších filmů na židovské téma a mezi českými filmy 90.let se řadí tento mezi absolutní elitu. (09.05.2003)

Využití dokumentárních záběrů v hraném filmu zpravidla nefunguje. Jen ojediněle se podaří režisérovi rozehrát mezi dvěma (či více) výpověďmi skutečný dialog. Častěji snímek poníží na ilustraci nějaké teze, ideologie, nebo vše vyzní jen tak, že svůj tvůrčí výpad ospravedlňuje tou či onou historickou pravdou. Anebo tímto krokem vyprávění periodizuje nebo zasazuje do konkrétního času. I v tomto filmu naneštěstí režisér selhává. Oč je zde toto selhání zbytečnější, o to je i trestuhodnější, neboť umenšuje, ba bagatelizuje účin skvělých hereckých výkonů. Právě zde vnímavě propracovanou skladbu silných etud ze života velké rodiny ony dokumentární, resp. archivní záběry snižují na pouhý učebnicový příklad, který se nadto vztahuje především k tomu, o kom se téměř vůbec nevypráví. Podobných příběhů byly statisíce, vlastně několik milionů, a filmař, který by je chtěl prostředkovat hraným snímkem, by se neměl upnout k sledu drobných banalit, pozvolna zasahovaných mezinárodními událostmi, ale vyjádřit to, jak se pádem jediného bezbranného člověka zhroutí celý svět, protože tak tomu bylo a tak tomu je…, tedy znázornit onen intimní příběh perspektivou zasaženého celku. To, že se v závěru divák neubrání slzám, neznamená, že svůj úkol režisér splnil, ale jen to, že postavy byly tak živě ztvárněny, že si je zamiloval. (13.04.2019)